1.2. - 8.2. Havaj, kokos a želvy

Už v prosinci jsem se šéfem domluvil, že si můžu vzít týdenní dovolenou na začátku února. Aby si to nemohl rozmyslet, vyrazili jsme rychle do cestovní kanceláře a zaplatili osmidenní pobyt. Jedeme na Havaaaaaj!!!

Před odletem zařizujeme zásadní věc, parádní vodotěsnej foťák (Panasonic Lumix DMC-FT1). Do batohu balíme pár triček, kraťasy a plavky. Nic víc nebudeme potřebovat. Jsme rozhodnutí nevystrčit z moře hlavu. V ČR je půl metru sněhu, ve Vancouveru to vypadá spíš jak na jaře, 10 stupňů nad nulou. Na Havaji, i když je zima, by mělo být počasí jako v létě. V průvodci píšou, že je tam pořád krásně a rozdíl mezi zimou a létem je jen pár stupňů a nějaký deštíky navíc. Pro jistotu přibalujeme ještě pláštěnky.

Vízum do USA máme, ale paradoxně nemáme vízum do Kanady. Přiletěli jsme sem totiž v době, kdy ještě nebylo potřeba. Protože tušíme, že by nás nemuseli pustit zpátky, radši to prověřujeme na ambasádě. V ČR samozřejmě nic neví a odkazují nás na ambasádu v Kanadě. V Kanadě pro změnu nemají žádnou adresu, kam by se dalo zajít zeptat. Všechno se musí vyřizovat po telefonu. Tam čeká zákeřný automat, který fikaně zapírá živýho ambasadora a v menu se to nalistovat nedá. Ať dělám, co dělám, v menu není ani žádná volba umožňující obejít automata. Čekám, až mi znovu přerecituje celou několikastránkovou nabídku a snažím se najít šém. Když už mi ji recituje potřetí, začínám být lehce podrážděný. Po třetím čtení to se mnou automat vzdává a přepíná mě někam jinam, kde to stejně nikdo nebere. Začínám vidět rudě. Znovu vytáčím číslo a opět půl hodiny poslouchám básničky. Vyšlo to až napotřetí. Milá paní mě ujistila, že pokud jedeme jen do USA, zpátky do Kanady nás pustí i bez víza. Nechávám si to poslat e-mailem. Radši si to vytiskneme a přibalíme do batůžku.

Díky olympiádě ve Vancouveru postavili novou trať metra až na letiště. Teda, neříkají tomu metro, ale Sky Train, protože v zemi jezdí jen malá část. Zbytek je na vysokých pilířích nad zemí. Jednu zastávku máme kousek od bytu, takže bereme batohy na záda a valíme.

Na letišti už jsme zvyklí na otázky typu "Jedete spáchat teroristický čin?", ale stejně nás v dotazníku opět dostala otázka: "Vezete jídlo, ovoce nebo zeleninu?". Odpovídáme radši "ne" a vyhazujeme sváču do popelnice. Let trvá lehce přes šest hodin. Naše GPS navigace ukazuje autíčko uprostřed moře a rychlost přes 800 km za hodinu.

Konečně Haváááj!!! Na letišti v Honolulu nás přivítali typicky po havajsku, věncem z květů orchidejí. Naložili nás do klimatizovaných mikrobusů a rozvezli do hotelů. I když je něco málo po půlnoci, rychle se ubytováváme a vyrážíme do ulic. Vzduch voní po orchidejích a moři. Je cítit tropická vlhkost.

Z hotelu to máme necelých 300 metrů na parádní písečnou pláž Waikiki beach. Moře tu maj opravdu slaný (samozřejmě to zkoušíme) a všude kolem rostou palmy. Cestou zpátky nás u hotelu polapil typický americký fastfood Denny's. Hamburger servírovaný na talíři a s příborem mě vždycky lehce pobaví.

Ráno nás budí kapky deště. Na balkónu máme židličky a stoleček a parádní výhled na moře. Bydlíme totiž ve dvacátým patře. Jen to počasí by mohlo být lepší. U snídaně v Denny's pozorujeme na ulici srandovní skupinky lidí. První rodinka, taťka zářivě žlutý boty, mamka zářivě žlutý boty, malej chlapeček se zářivě žlutejma botičkama. Druhá rodinka s červenejma deštníkama, třetí v modrobílejch pláštěnkách...

Přímo z hotelu se dá projít do bludiště mezinárodního tržiště. Na jedné straně nás pohltilo a vyplivlo až za pár hodin úplně někde jinde. Mezitím se počasí umoudřilo. Hurá na pláž!

Sluníčko už valí na plný pecky, asi 28 stupňů nad nulou. S takovouhle nám opalovací krém moc dlouho nevydrží. Z pláže můžeme jít v mokrejch plavkách bez převlíkání rovnou do hotelu do sprchy. Tomu říkám komfort.

Havaj se skládá z několika ostrovů. My jsme si vybrali ostrov O'ahu. Na šířku má asi 50 km a na dýlku 70. Skvěle tu funguje hromadná doprava. Autobusem za dva a čtvrt dolaru se dá objet klidně celý ostrov. Využíváme autobus na cestu k úpatí kráteru vyhaslé sopky Diamond head. Máme totiž za úkol schovat "poklad" do tajné schránky na vrcholu. Kamarád nám poslal minci, kterou našel v jiné tajné schránce (geocache) v ČR. Jejím úkolem je, aby procestovala svět a tak jsme ji kousek poposunuli. Z vrcholu sopky se kocháme úžasnejma panorámatama. Honolulu i s naším hotelem a Waikiki beach je pod náma jak na dlani, vedle kráter, v dálce hory, všude kolem moře...

Další den vyrážíme, vyzbrojeni šnorchlem, brejlema a ploutvema, prozkoumat jednu z nejlepších pláží, kde se dá pozorovat život pod vodou - Hanauma bay. Autobusem je to necelá půlhodinka cesty z hotelu. Do plážové tašky přidáváme výborný korejský BBQ a sushi na oběd.

Hanauma bay je záliv zaříznutý mezi kopečky, který ho chrání od otevřenýho moře. Průzračně modro-zelená voda, písečná pláž, palmy. Na dně se střídá písek s korálovým útesem. Už při prvním ponoření je nám jasný, že tady strávíme zbytek dovolené. Pod vodou to vypadá jako v akvárku. Ryby všech velikostí a barev. Visí u korálů a systematicky něco okusujou. Šestnáctigigová karta ve vodotěsným foťáku se pomalu zaplňuje. Jeden úplně přestane vnímat čas. Po hodince se z ničeho nic pode mnou začal vznášet nějakej balvan. Ha, není to balvan, ale želva :) A je zatraceně velká. Snad mě nekousne :) Zdá se, že umí plavat líp než já a taky rychleji. Ustupuju. Její velikost odhaduju tak na metr. Nádherně si ve vodě plachtí, sem tam se vynoří nadechnout a zase klesá ke korálům a pase se. Naštěstí mě úplně ignoruje. Další hodinka utekla, ani nevím jak.

Venku je pořád stejná teplota, zhruba těch 28 stupňů. Osycháme na dece, posilňujeme se korejským jídlem a prohlížíme fotky. Hele, nějakej vodotrys. A další.. Do ústí zátoky se na nás připlavaly podívat velryby. To akvárko tu maj fakt dokonalý. Občas dokonce některá i vyskočí a pak po ní zbyde jen obrovská sprška vody.

Večer dáváme u stánku na tržnici pravej nefalšovanej kokosák. Drobná dívčina čínského původu nám ho zručně otevřela sekáčkem a přidává dvě brčka. Vychlazený čerstvý kokosový mlíko po dni na pláži, jo, to je něco.. Ještě kokosovo-ananasovo-mangovej ledovej koktejl a jeden kokos z vyzrálýho ořechu na pokoj do hotelu.

Další dva dny opět plaveme v akvárku s rybičkama a se želvama pod dohledem velryb. Po večerech chodíme na jídlo do různých restaurací. V jedné nám zabalili jídlo na talíři do mořských chaluh. V jiné, japonské, nám pro změnu naservírovali opravdový nefalšovaný amarouny. Tuhý želé bez chuti a bez zápachu s křenovou hořčicí. Naštěstí jsme si to objednali jen jako takový zákusek. Aby nás trošku potrápili, dali nám místo příboru čínský hůlky. Lenka s tím nemá nejmenší problém, ale já se málem nenajedl. S rejží jsem si tam vyhrál celej večer.

Ten týden je nějak strašně krátká doba. Zkoušíme si půjčit auto. Bohužel, kdo si ho nezarezervoval dopředu, má smůlu. Je beznadějně vyprodáno. Zbývá na nás jedna zapadlá autopůjčovna, vypadající téměř nelegálně, stejně jako majitel a stejně jako auta, který půjčujou. Uzavíráme sázky, kde přesně se rozpadne. Že nedojede, víme jistě. Servis tu řeší zcela svérázným způsobem. Když se na palubní desce rozsvítí nějaká varovná kontrolka, přelepí ji lepící páskou, aby to klienty neznervózňovalo. Takovýmhle způsobem máme opravený hned dvě, brzdový světlo a kontrolu motoru. Taky se nemusíme bát, že by nám někdo rozbil okýnko při vykrádání auta a vlastně ani nemusíme zamykat. Mini jeep má totiž plátěnou střechu, po stranách úplně roztrhanou.

Bereme to rovnou přes hory na východní pobřeží a pak podél moře na sever. Honolulu je na jihu, kde jsou jen malý vlny. Sever je ráj surfařů. Po cestě opět zastavujeme na malé ovocné občerstvení a vychlazený kokosák. Každá farma tu má stánek, kde něco prodává. U jednoho jsme koupili grilovaný vepřový maso na špejli. Vypadá to sice spíš jak nějaká krysa, ale chutná výborně.

Na severním pobřeží jsou vlny opravdu nesrovnatelně větší než na jižním. Dokážou moc pěkně obalit celýho surfaře a pěkně si ho podat. Je to docela dobrá podívaná. Pěna, noha, ruka, prkno...

No nic, půjdeme to taky vyzkoušet. Vlny jsou tu takový, že to pro nás bude výzva i bez prkna. Volíme část pláže, kde jsou vlny "relativně menší" a někdo se tam už koupe. Sílu vln můžeme ochutnat okamžitě. První mi podráží nohy ještě na břehu a zpětný proud mě po písku stahuje do vody jako po klouzačce. Ale to už je na řadě další vlna, která je momentálně (když nedobrovolně sedím) o hodně vyšší než já. Letmým pohledem se ujišťuju, zda je pobřežní hlídka na svých místech. Je to dobrý, dokonce tu mají terénní čtyřkolku a nějakej ten vodní skůtr. Docela by mě zajímalo, jak by si s tím skůtrem pohrály vlny, ale zároveň doufám, že to dneska neuvidím.

Člověk by neřekl, jak je taková dovolená vysilující. Musíme jít doplnit energii grilovanou rybou a krevetama.

Cestou zpátky do Honolulu projíždíme vnitrozemím. Všude kolem silnice tu mají pole ananasu. Firma se jmenuje Dole. Tu známe, kupujeme od ní ananas v Kanadě. Teď si určitě v obchodě u regálu s ananasem pokaždé vzpomeneme na Havaj.

Je to neuvěřitelný, ale náš super-jeep zvládl celou 150 kilometrů dlouhou cestu bez ztráty kytičky.

Poslední den se vydáváme opět na Waikiki beach. Po včerejší zkušenosti z vln na severním pobřeží se nám zdá to jižní klidný skoro jako bazén. Ideální podmínky na vyzkoušení prkna. Waikiki beach je tím pověstná, většina surfařů se začíná učit právě zde. Mají tu prkenní půjčovnu rovnou na pláži. V dálce je vidět desítky nováčků čekajících právě na tu jejich vlnu. V písku na břehu zkouším na sucho pár cool pohybů, který jsme včera okoukali. Jo, to půjde. Ve vodě je prkno nějak míň stabilní než v písku, skoro se na něj ani nedá postavit. Naštěstí ho mám uvázaný k noze, takže mi nikam neuplave, když sem tam (pokaždé, když se snažím zvednout) neudržím rovnováhu.

Čas utíká a my musíme balit. Nějak se nám vůbec nechce z léta zpátky do jara. Z letištní haly se naposled podíváme na Waikiki beach, Diamond head a hory v dálce a už nám letí letadlo. Ještě pohled z výšky a pak už jen dalších šest hodin do Vancouveru.

Na imigračním kontrolují pracovní povolení a bez problémů nás pouští zpět do Kanady.

Tak jsme z dovolené na Havaji zpátky na dovolené v Kanadě :) Je to zvláštní pocit věšet mokrý plavky o pár hodin a tisíce kilometrů dál.

_____

Malá ukázka pro představu ze souboje s vlnama je zde.

Želva zde.

Serfař profesionál zde.

Další fotky tady.