6.7. - 10.7. Valdez, medvěd a růžový losos u ledu

Ráno jsme posnídali na břehu Yukonu, přejeli trajektem a vrhli se na prašnou cestu. Na hranicích nás bez problému pustili zpátky na Aljašku. Až teď jsme si tu všimli takové nenápadné cedule, že si máme přesunout čas o hodinu. Celou dobu v Dawsonu jsme žili v jiné časové dimenzi než ostatní. Pravda, zdálo se nám to divný, že recepci zavírali o hodinu dřív..

Z Toku jedeme na jih směr Glennallen. Zakempovali jsme kousek pod Tokem. Těšili jsme se, jak se krásně vyspíme. V Dawsonu uprostřed města to nebylo úplně ideální. Zde je kemp opět v lese a je tu jen pár karavanů. Kousek za naším stanem je částečně vyschlý koryto řeky. Zdá se, že si ho velice oblíbila jedna sova-výr. V pravidelných intervalech nás o tom celou noc informovala. Nad ránem to zabalila a šla spát. Místo ní se v liduprázdném kempu objevilo komando hasičů. Zrovna na dnešek zde mají plánovaný cvičení. Prej jdou zachraňovat do lesa imaginární srub v plamenech. Vysílačky valí na plný pecky.

Zase už máme chuť na pořádnou grilovanou rybičku. Na mapě jsme našli několik jezer, ale všechny se nám podařilo přejet. Zastavili jsme až u řeky Indiana river. V rybářských pravidlech jsme se dočetli, že je zde povoleno lovit ryby lukem a šípem. Snad nás tu nepřepadnou nějací indiáni. Chceme se dostat k ústí. Kolem řeky vede taková cesta necesta, která po několika stech metrech končí. V blátě se nám podařilo identifikovat pěkně otisklý pořádný medvědí tlapy a vedle nich tlapičky stejnýho tvaru o hodně menší. Radši zkusíme jinou řeku.

V Glennallenu mají v kempu internet, slanou pitnou vodu a štěně, kterýmu se líbí náš notebook a děsně ho baví kousat do nafukovacích karimatek. Odvážně jsem přes internet zkusil zkontrolovat, jestli máme opravdu platnou letenku zpátky do Vancouveru a jestli je na ten den a tu hodinu, co jsme si ji objednávali. Taky nás zajímá, kolik zavazadel si můžeme vzít. Hodně jsme totiž nakupovali. Je to divný, píšou tu, že máme objednanou první třídu. Tou jsem ještě nikdy neletěl a asi ani nikdy nepoletím. Mají to určitě rozbitý. Datum a čas odpovídají, aspoň něco.

V kempu nám poradili, ať si určitě zajedeme ještě úplně na jih do Valdezu, že je to jedna z nejkrásnějších částí Aljašky. Jdeme do toho.

Dobře jsme udělali. Všude kolem cesty hory a vodopády. V jednom místě se dokonce dá dostat až přímo k ledovci. Tentokrát nám ledovec nevadí, právě naopak. Je šílený vedro, jdeme se zchladit. Lenka se vydala prozkoumat jeden vodopád vedle ledovce. S kříkem utíká zpátky pronásledovaná hejnem racků. Snažila se mi namluvit, že ji chtěli napadnout. To jsem jí rozmluvil s tím, že po ní chtěli určitě nějakou kůrku nebo hamburgera.

Pár minut poté se ze vzduchu nad náma ozval šílenej křik. K vodopádu se totiž přiblížil vorýlek a to neměl dělat. Lenka měla pravdu, rackové tam mají hnízdo a pečlivě si ho brání. Na vorýlka jich vystartovalo hned celý hejno. Do téhle chvíle jsem si myslel, že to v přírodě funguje naopak, že orel loví racka. Tady ne, ve vzdušném souboji jednoznačně vyhrává přesila racků.

Dravec ustupuje.

Ve Valdezu jsme si prošli přístav. Zaujaly nás obrovský stoly všude kolem mola. U každýho je několik rybářů a čistí hromady ryb a jiných mořských potvor. Kousek za městem mají další ledovec. Hned vedle něj kemp a hned za kempem konec přístávací dráhy místního letiště. Tady spát rozhodně nebudeme. Cestou ven z Valdezu Lenka upozornila na naši oblíbenou ceduli ryby na háčku. Něco malého by se na grilíček hodilo. Zatáčíme.

Cesta vede podél zálivu. Jé, vorýlek, jé další a další.. Jé, medvěd..

Po břehu se normálně jen tak prochází grizzly. Kus od něj jsou rybáři. Mají společný zájmy. Oba by chtěli rybu. Medvěd rybaří na výstupku do moře. Od rybářů ho dělí asi sto metrů vody. Skáče v moři sem a tam, běhá, zastavuje, číhá a zase skáče. Kolem něj to úplně vře. Tam musí být ryba na rybě. Beru prut a jdu se přidat k rybářům. Jeden má zrovna záběr. Pěknej losos, z vody se mu moc nechce, pořádně sebou mrská. Medvěd zbystřil. Kdo si myslí, že medvěd neumí plavat, tak se mýlí. Sto metrů moře pro něj není žádná překážka. Nastává všeobecná panika a ústup. Rybáři zahazujou pruty, diváci zahazujou foťáky a během chvilky je břeh prázdnej. Lidi medvěda nezajímají, pokračuje v rybaření na našem břehu a pomalu se přesouvá jinam.

Rybáři se vrací na svoje místa, jdu taky nahodit. Od nejbližšího rybáře zjišťuju správnou strategii. Zrovna má záběr. Vrazil mi prut do ruky, ať si ji vytáhnu. Je to nádhernej růžovej losos. Rybář nám ho vnutil se slovy, že jsme si ho přece vytáhli, takže je náš. Jo, bude grilovačka. Vracíme se zpátky do Valdezu ke kuchacím stolům u mola. Kupujeme pytel ledu, grilovat budeme až zítra. Kempujeme na poloostrově. Všude kolem nás je moře.

Ráno nám to nedalo a vrátili jsme se na stejný místo. Třeba tam méďa bude i dneska. Není, tak aspoň nahodím. Rybáři mi včera vysvětlili, jak tu chytají. Čekal jsem všechno, ale tohle mě překvapilo. Nezajímá je, co ryby žerou. Prostě na vlasec navážou pořádnej trojhák a zatíží ho pořádným kusem olova. Nahodí, nechají trojhák klesnout ke dnu a pak trhnou za vlasec, kus ho navinou a zase trhnou. No a trojhák se občas zapíchne do nějaké ryby, která je zrovna poblíž. Tahle metoda se mi zdá drastická, navazuju točitou rybu, pak vlasatou rybu a nakonec háček s kaviárem. Asi dneska nemají hlad. Celou dobu mě sledují z moře dva lvouni. Doufám, že mi nesežerou háček. Ty bych nepřepral.

Zastavili se u mě nějací amíci a zjišťovali, na co chytám. Ukázal jsem jim svoji výbavičku. Vytáhli trojhák, že prej na něj se chytá nejlíp. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem je poprosil, jestli by mi trojhák neprodali. S radostí mi ho darovali. Navázal jsem, nahodil, parkrát zatrhal a je tam! Na první nához. Dno tady musí být dlážděný růžovejma lososama. Je to divný, vlasec nepraskl, prut jsem nezlomil, losos se neutrhl. Už je na břehu. Dostal jsem ho.

Dneska se asi parádně přežerem.

Video s medvídkem a další fotky.

3.7. - 6.7. Dawson city a zlatá horečka

Naše cestovní tempo se zvýšilo. Ryb jsme teď přejezení, nechytáme. Dojeli jsme do města Tok a rozhodli se navštívit centrum zlaté horečky, Dawson city. Bohužel, silnice do Dawsonu je opět na seznamu těch zakázaných, kam s půjčeným autem jezdit nemáme. Je to 300 km tam a 300 km zpátky. Tušíme, jak asi bude silnice vypadat.

Je to divný, ale je asfaltová a téměř jako nová. Občas nějaká díra, ale převážně označená oranžovým kuželem. Po cestě nás čeká ještě další město zlatokopů, Chicken. Američani umí dobře plánovat. Stodvacet kilometrů asfaltu se mění v prašnou polní cestu čtyři kilometry před Chicken. Za Matrixem se zase krásně práší.

Chicken sloužilo jako základna pro zlatokopy těžící na řece Fortymile. Zde našli zlato dřív, než začala zlatá horečka v Dawsonu. Prej tu ještě nějaký mají. Město má jen pár baráčků, benzínku a dva kempy. V kempech hromadu turistů, kteří si půjčují terénní čtyřkolky s připojeným vagónkem. Náhodně mizí v prachu a náhodně se z prachu vynořují s vagónkem plným hlíny. Vysypou ho vedle korýtka s vodou, vytáhnou pánev a celou dovolenou mají co dělat. Kdo nemá čtyřkolku, může si svou hromádku koupit v kempu.

Jelikož tu kromě prachu, turistů a prachů z turistů nic dalšího nemají, mizíme dál.

Budeme spát kus za městem v kempu u řeky Fortymile. Ráno zkouším štěstí. Zdá se, že valoun zlata na mě tady opět nečeká. Nečeká na mě ani valounek. Nějaká malá zlatá šupinka na mě možná čeká, ale asi je hodně pečlivě schovaná, nebo jsem ji jen přehlídl.

Dneska řídí Lenka. Dawson city už bydlí v Kanadě, musíme přejet přes hranice. Z Chicken až na hranice vede prašná cesta. Lenka nechce řídit přes hraniční přechod, ale tak nějak to dopadlo, že jsme se nestihli vystřídat včas a už je před náma. Nikde nikdo, jen nějaký zavřený okýnko. Lenka u něj poslušně zastavila. Ze dveří o pár metrů dál vyšla paní celnice. Rukama zagestikulovala, ať přijedeme k ní a čekala, že si od nás vezme pasy ke kontrole. Lenka to pochopila jinak. Rozjela se, celnici minula a vypadalo to, jako bysme chtěli ujet. Paní protáhla obličej, zalapala po dechu a rukou sáhla k opasku. Jde do tuhýho. Lenka včas zareagovala, pochopila, dupla na brzdu a opatrně zacouvala zpátky. Později mi vysvětlila, že chtěla zastavit kousek dál, s pasem vystoupit a paní ho donést.

Dostali jsme razítko se zlatokopem a jsme opět v Kanadě. Snad nás pak pustí zpátky. Od hranic pokračuje asfaltka. Oddechli jsme si, Matrix taky. Ne na dlouho. Po chvíli asfalt zase zmizel. Byl jen kus kolem hranic.

Dawson city leží na soutoku Yukonu a Klondiku. Přes Yukon nevede most a město je na druhé straně řeky než jsme my. S tím jsme nepočítali. Naštěstí tu mají trajekt a dokonce zadarmo.

Opět typický westernový městečko. Zabydleli jsme se v kempu přímo uprostřed. Zašli jsme na véču do čínské restaurace. Prej tu před chvílí byli nějací tři češi. Popis by odpovídal Huberťákovi z Hoptropáků se synem. Zrovna mají být taky v Dawsonu.

Další den jsme udělali výpravu kolem Klondiku. Místo romantické drsné krajiny, kterou jsme čekali, jen panoráma připomínající nějakou hnědouhelnou pánev. Stovky metrů po obou březích řeky totálně přebagrovaný. Na přítocích tu jsou ještě občas vidět pracující stroje. Zlatokopectví v moderní podobě.

Přesunuli jsme se na potok Bonanza creek. Zde okolí vypadá o poznání líp. Je tu claim, kde našli zdejší první zlato. Trošičku jsem prohrabal dno rukou, jestli nááhodou... Tak náhodou ne.

O kus výš po potoce je claim číslo šest určený pro veřejnost. Kdokoliv tu může rejžovat a zlato tu prej mají. Tady by to mohlo klapnout. Na pánvi mi zůstávají nějaký blejskavý kousky. Zlatokop Typík radil, že když si nejsem jistej, mám do toho kousnout. Když to není zlato, rozpadne se to na prach. Vydatně jsem povečeřel.

Zlata máme plný zuby, ještě malá zastávka u srubu Jacka Londona, otáčíme to a jedeme na jih.

2.7. - 3.7. Dikobraz, nutrie a grilovačka

Na severu už jsme byli, z Fairbanks míříme na východ. Po cestě jsme se zastavili na odpočivadle v lese uvařit si oběd. V dálce je vidět pán se stativem. Asi si fotí nějaký kytky. Po jídle jsme popojeli kousek po silnici a otevřelo se nám parádní panoráma. Suchý koryto řeky a za ním vysoký hory. Otáčíme to a vracíme se na místo pána fotit.

Po další spoustě mil potkáváme známou ceduli ryby na háčku. Samozřejmě to musíme prozkoumat. Cedule ukazuje na prašnou úzkou cestičku do lesa. Hluboko v lese je malý opuštěný parkoviště se zdemolovaným záchodem. Okolo celýho parkoviště na stromech visí cedule se zákazem vstupu. Jen v jednom místě je cedulka přátelská. Tahle stezka se použít může. Povolenej je taky pás asi metr po obou stranách. Stezka vede k malýmu malebnýmu jezírku uprostřed lesa, úplně odříznutýmu od civilizace. Stačí jedinej pohled. Skáčou! Jdeme pro pruty.

Břeh je tvrdej, žížala žádná. Navázali jsme mušky. Nejdřív chytáme spořádaně přímo z cesty plus mínus metr. Pomalinku se roztahujeme dál a dál na lepší místa. Lenka za mnou přiběhla: "Berou, už mi sežrali druhou kuličku." Mušku totiž okořenila kaviárem. Koupili jsme takovou malou skleničku kaviáru pro rybáře. Napíchává další červenou kuličku, nahazuje a záběr. První ulovená ryba. Přesně velikosti na náš rošt. Vypadá jedle, bereme. Na další nához má úplně stejnou rybu jako přes kopírák. Na rošt se ještě vejde, bereme. To musím taky vyzkoušet. Nahazuju, záběr. Jo, mám ji. Akorát teda je asi o polovinu menší než ty první dvě. Mám pořádnej háček, skoro větší než ryba. Spolkla ho nějak špatně. Operace proběhla úspěšně, pacient zemřel. Je to jinej druh, aspoň vyzkoušíme rozdíl v chuti, bereme. Radši navazujeme drobnější háčky, ať můžeme ty menší vracet.

Chytáme už hodně daleko od cesty. Doufáme, že to není zakázaný. Záběr za záběrem. Hotovej rybářskej ráj. V zápalu boje jsme si zapomněli vzít foťáky. Na druhý straně jezera to zapraskalo a z křoví se na nás přišel podívat los. Mezitím, co my chytáme, koupe se a žere trávu ze dna. Nevím, co mám sledovat dřív, jestli losa nebo splávek. Doufám, že se na nás nepřijde podívat taky nějakej méďa.

Ryb jsme ulovili nepočítaně. Všechny byly převážně menšího vzrůstu a tak jsme je vraceli, ať si užijou, dokud jsou mladý. Ještě jedna nepřežila operaci a tak výsledný stav je dvě ryby od jednoho druhu, dvě ryby od druhýho. Co jsou zač budeme muset určit až později podle chytré knihy. Při kuchání sledujeme, jestli někde v okolí nevětří medvěd. Jedna ryba v sobě měla dokonce hned dvě červený kuličky, žrout. Balíme a jedeme hledat vhodný místo na grilovačku.

U krajnice v dálce se batolilo nějaký nemotorný zvíře. Přijeli jsme blíž. To bude asi dikobraz, nebo něco na ten způsob. Lenka vylezla z auta, že si ho vyfotí. Nemotorný zvíře vystartovalo takovou rychlostí, až nás to oba překvapilo. Narvalo to přímo do křoví, jen listí lítalo.

Dojeli jsme do kempu u jezera Moon lake. Každý místo na stan má i ohniště a je to v lese, dřevo se tu dá sehnat snadno. Během chvilky jsem měl natahanou slušnou hromádku. Sice je světlo jako ve dne, ale už je po desáté večer, noční klid. Nalámat ho budeme muset až zítra.

Lenka objevila další zvíře, tentokrát v jezeře. Něco jako nutrie. Svoji noru mají hned vedle zakotvenýho letadla.

Ráno jsme si pěkně připravili roštík, pod něj naházeli rozžhavený uhlíky a rozjeli pravou nefalšovanou grilovačku. Teď už se nemusíme v divočině bát. Kdybysme se ztratili, jídlo si seženeme.

Podle učené knihy se toho moc určit nedá. Ke snídani budeme mít pravděpodobně dva pstruhy a dvě anonymní ryby s růžovým masem.

Porce to byla pořádná, ale něco malého se do mě přece jen ještě vejde.

No a na závěr dezert.

29.6. - 1.7. Nenana, Yukon a prach

Pokračujeme na sever, směr Fairbanks. Podle mapy nás čeká další větší město, Nenana. Po zkušenostech z Talkeetny jsme moc nečekali, ale i tak nás Nenana překvapila. Zdá se, že to není úplně bezpečný město. Ani vlak tu nesmí zastavit na delší dobu, jinak ho podloží špalkama a ukradnou mu kola.

Dřevěný baráčky už něco pamatujou. Jediná slušnější budova jsou informace pro turisty, obchod se suvenýrama a kostel. V průvodci jsme se dočetli, že tu má být kemp. Našli jsme ho na konci města. Je to asi nejudržovanější část Nenany. Majitelé nás dokonce donutili, ať si postavíme stan v altánku, aby na nás nepršelo. Můžeme si tam taky zapojit notebooka do zásuvky přímo ze stanu. Připojení na internet je tu samozřejmostí. Asi zůstaneme dýl.

Pojedeme na véču do grill baru. Budu mít osobního řidiče. Zaveze mě tam Lenka. Uprostřed tiché večerní Nenany se na křižovatce ozvalo nervózní zatroubení. Lenka zbledla. Rychle zastavila a opatrně se rozhlížela, komu vjela do cesty. Nikde nikdo. Aniž by to tušila, Lenka vytroubila sama sebe. Klakson v Matrixu je děsně citlivej (může to potvrdit i los v Denali).

Grill bar v Americe znamená, že dokážou podle návodu hodit rybí prsty s hranolkama do friťáku.

Ve Fairbanks dokupujeme zásoby, tankujeme plnou a vydáváme se ještě víc na sever. Směr severní polární kruh. Mělo by to být asi 350 kilometrů po údajně ne moc kvalitní silnici. V půjčovně aut nám rukou napsali seznam silnic, který nejsou povolený. Tahle je tam bohužel uvedená taky. Ve smlouvě za to výslovně žádná pokuta není, jen by nám neplatilo pojištění. Kdybysme bourali, nebo něco rozbili, tak si to zaplatíme sami. No nic, pojedeme opatrně.

Prvních 150 kilometrů je krásná asfaltová silnice. Z ní je odbočka na další město, Livengood, 4 kilometry stranou. Jedeme ho prozkoumat. Asfalt zmizel a a za autem se nám začalo nádherně prášit. Na cestě sem tam nějaká díra. Matrix trpí, zpomaluju a jedu opatrně dvacítkou. Prašná cesta končí u hromady trávou zarostlých pražců. Jedna odbočka vede do kamenolomu, druhá k nějaké plechové boudě, třetí ke dřevěné.

Vracíme se na asfalktu a jedeme dál na sever. I tady nám za pár kilometrů asfalt odebrali. Budu muset Matrixe trošku potrápit. Máme před sebou ještě asi 200 kiláků, dvacítkou jet nemůžeme. Přes díry odvážně skáčeme padesát.

Všude kolem, kde zrovna není les, nebo kde les byl a nedávno jim shořel, jsou lány nějaké fialové kytky. Taky nás celou cestu nenápadně pronásleduje ropovod. Cesta je tu vlastně postavená jen kvůli němu. Někde na severu mají bohatý naleziště a potřebovali ho dostat na jih k moři.

Po třech hodinách adrenalinové jízdy jsme dojeli k Yukonu. Přehodnocujeme svoje plány. Na severní polární kruh je to ještě sto kilometrů prašnou cestou. A tam bude pravděpodobně jen nějaká cedule u cesty. Přespíme u Yukonu, užijeme si ho a jedeme zpátky. Matrix už stejně začíná vydávat prapodivný zvuky, když s ním chceme couvat.

Přes Yukon vede dlouhej dřevěnej most. Museli ho postavit tak, aby zvládl extrémní změny teploty. Údajně se během roku prodlužuje a zkracuje asi o tři metry. Yukon je vlastně jakási přírodní aljašská dálnice. Jak jsme si sami vyzkoušeli, prodírat se tu křovím není vůbec jednoduchý a tak, když se dobyvatelé chtěli někam přesunout, pluli v létě po Yukonu na lodi, v zimě po něm chodili pěšky, jezdili na koních nebo používali psí spřežení.

V informačním centru jsme našli mapu potoků kolem téhle prašné cesty. U každýho je vyčísleno, kolik zlata se z něj dá vytěžit. Je jasný, že to jdeme zkusit. Taky je jasný, s jakým výsledkem. Zlatokopové z nás asi nebudou.

24.6. - 28.6. Denali, medvědi a jiná zvěř

Ráno jsem přikoupil další prut. Tentokrát už vypadá, že by mohl něco vydržet. Je úterý, v téhle řece jsou lososi až do pátku chránění státem, už tu nemáme co pohledávat, jedeme objevovat nová loviště. Cestou si vychutnáváme výhledy na nejvyšší horu severní Ameriky, Mc. Kinley. Vidíme zhruba jejích spodních sto metrů, výš je mlha a mraky. Na cedulích nás uklidňují, že takhle hora vypadá průměrně 300 dní v roce. Ukazuje se jen vyjímečně.

Naše další zastávka je kemp u řeky East Fork. Opět jsme přezbrojili na mušku a vydali se hledat vhodný místo na rybaření. Kemp je v lese, skoro úplně opuštěnej, jen asi tři karavany, nikde žádnej člověk. Museli jsme se dlouho prodírat hodně hustým křovím, občas po čtyřech, občas plazmo, než jsme se dostali do zálivu s kamenitým ostrůvkem uprostřed. Přebrodili jsme na něj. V písku u břehu si konečně můžeme prohlídnout nádherný velký čerstvý stopy medvědů. Hned se nám chytá o poznání líp.

V kempech tu převážně nemají hlídače. U vstupu je tabule s instrukcema. Máme si vybrat místo, pak se vrátit k tabuli, vyplnit pár údajů do formuláře a spolu s penězma ho zalepit do obálky. Obálka se pak hodí do schránky a jsme ubytovaní. Tenhle kemp nemá tabuli, nemá schránku, nemá hlídače a nemá ani nikoho, koho bysme se mohli zeptat, jak ho máme zaplatit. Brzo ráno hned po probuzení (jedna odpoledne) radši balíme a mizíme. Máme to zadarmo.

Cestou na sever se blížíme k národnímu parku Denali. Postavili zde cestu daleko do divočiny podél pohoří, aby lidi mohli pozorovat všechny možný zvířata přímo v jejich přirozeným prostředí. Ryby musíme na chvíli opustit. Řeky jsou tu převážně z ledovců. Mají v sobě nějaký minerály, který ryby nemají rády. Budeme se věnovat jiným živočišným druhům.

Po cestě můžeme jet autem prvních 25 kilometrů, dál už pouští jen zdejší autobusy. Na první projetí jsme viděli spoustu zajíčků, jednoho losa v dálce a jednoho losa přímo u silnice. Pěkně se tam přežíral listím. Vůbec jsme ho nezajímali. Od večeře ho neodradilo ani táhlé zatroubení Matrixe u jeho ucha. To když jsem na losa upozorňoval další projíždějící auto a při horlivém gestikulování omylem zavadil o klakson.

Na zpáteční cestě nám před autem přeběhli dva vlci. Zastavili jsme v místě, kam uskočili. Ještě tam byli. Dlouze si nás prohlídli a důstojně odkráčeli. Takoví dva přerostlí vlčáci ve výborné kondici. Kolikpak se jich tu asi potuluje?

Další den jsme si udělali výlet na jeden vysokej kopec na konci silnice. Pozorovali jsme 3 karibu (takovej jelen), pak něco jako sviště, koroptve a zajíce. Na parkovišti nás zaujala skupinka lidí koukajících pod most na louku. Prej tam před chvilkou byla rysí rodinka. Máma učila mladý lovit zajíce.

Když tu mají tak živo, musíme jít nasávat zdejší atmosféru blíž. Koupili jsme si lístek na autobus a zarezervovali dvě noci v kempu v divočině na konci světa, na konci cesty, tam kde vlci a medvědi dávají dobrou noc. Matrix zůstal na parkovišti a my si zabalili všechny věci do baťůžků na záda. Prvních pětadvacet kilometrů jsme znali, tam jsme byli autem. Pak autobus zajel za závoru a asfaltová silnice se proměnila v prašnou polní cestu, takovou, která u nás běžně spojuje dvě hodně malý vesnice. Teprve teď nám docvaklo, proč výlet trvá pět a půl hodiny. Cesta je dlouhá asi 160 kilometrů. To je skoro jako bysme jeli z Prahy do Brna po polňačce.

Odměna byla sladká, brzo se na cestě před námi objevila liška. Paní řidička pohotově zastavila, autobusem se rozhostilo hrobové ticho. Snad neuteče. Liška se rozešla směrem k autobusu. Všichni s napětím očekávali, kam až dojde. Přišla se nám ukázat zblízka. Obešla autobus, v půlce se zastavila, zvedla nožičku a vykonala potřebu. Tím nám jasně dala najevo, co si o nás myslí a pokračovala klidně dál za autobus, po cestě. Přece se nebude kvůli nám prodírat křovím.

Následovalo stádo karibu a chvíli po něm.. v dálce.. náš první grizzly!!! Našla ho Lenka a zastavila autobus zvoláním "Stop plíís, bíír!!!". Díky dalekohledu ho vidíme krásně. Mezitím, co jsme pozorovali medvěda, paní řidička vystoupila a v jednom místě opravovala autobus lehkým okopáváním nohou. Když to uviděl protijedoucí autobus, zastavil, že jí jako pomůže. Zastavil přesně tak krásně, že jsme od té chvíle mohli místo medvěda pozorovat svačiny kolegů v sousedním autobusu. Oprava se povedla, sousední pan řidič má v noze větší sílu, můžeme jet dál.

Za další zatáčkou se v jezírku u cesty koupe los. Bílý tečky se zakroucenejma rohama na skalách kolem jsou ovce typu Dall. Ha, další grizzly. Tentokrát je to medvědice s několika medvíďaty. Sem tam u cesty sedí orýlek s bílou hlavou. Ještě dva karibu si spokojeně přešli před autobusem přes cestu a jsme v kempu na konci světa u jezera Wander lake.

V první chvíli jsem se lekl, že nás zavezli někam do vojenskýho prostoru, kde nacvičujou chemickej útok. Všichni tu měli na hlavě masky. Po bližším ohledání jsme zjistili, že to nejsou masky, ale sítě proti komárům. Děsně mě bavilo pozorovat, jak třeba takovej starší pár se síťkou od hlavy až po ramena, těsně obtaženou kolem krku gumičkama, jedl párky s hořčicí.

V tomhle kempu je každý večer nějaká přírodovědná přednáška. Dnešní má název: "Komár, láska na první okus". Kam jsme se to dostali? Naštěstí máme repelent a v nejhorším i síťky na hlavu.

Mají tu jednu malou pevnou boudičku a do ní pořádný plechový dveře. Sem musíme zavřít všechny naše potraviny, nádobí a vařič. Nesmíme mít ve stanu nic, co by vonělo, ani zubní pastu. Asi tu přece jen mají těch medvědů víc.

Večer jsme dali malou procházku nad kemp, ale komáři nás brzo zahnali zpátky k repelentu. Další den jdeme zkoumat jezero. U něj jsem vymyslel dobrou bojovku. Vylezeme na nejbližší kopec a z něj budeme dalekohledem sledovat divou zvěř. Vezememe to třeba tímhle lesem nahoru. Po hodině boje s větvovím, křovím a se spoustou prapodivných zvuků nedaleko od nás měníme plán a ustupujeme zpět do údolí k jezeru. Volíme cestu přes pláně a křoví výšky maximálně do pasu. Nemůžeme se shodnout na tom, jak vysokej může být medvěd, když zrovna žere bobule u země.

Je to nádhera, všude kolem lesy, hory, jezírka, řeka. Nejvyšší hora severní Ameriky, Mc. Kinley, téměř na dosah ruky. Pravda, částečně schovaná v mracích, ale už z ní vidíme o hodně víc než minule.

V kempu nás zarazila věta od vedlejšího stanu: "Ty voe, ani hospodu tu nemaj.. Já bych dal pívo." Češi. Jdeme pokecat a před večeří dáváme ještě procházku ve čtyřech.

Cestou zpátky jsme kromě standardní zvěře narazili na krásnýho grizzlyho s medvídětem kousek od autobusu.

Tak, divočinu máme za sebou. Přežili jsme :)