3.7. - 6.7. Dawson city a zlatá horečka

Naše cestovní tempo se zvýšilo. Ryb jsme teď přejezení, nechytáme. Dojeli jsme do města Tok a rozhodli se navštívit centrum zlaté horečky, Dawson city. Bohužel, silnice do Dawsonu je opět na seznamu těch zakázaných, kam s půjčeným autem jezdit nemáme. Je to 300 km tam a 300 km zpátky. Tušíme, jak asi bude silnice vypadat.

Je to divný, ale je asfaltová a téměř jako nová. Občas nějaká díra, ale převážně označená oranžovým kuželem. Po cestě nás čeká ještě další město zlatokopů, Chicken. Američani umí dobře plánovat. Stodvacet kilometrů asfaltu se mění v prašnou polní cestu čtyři kilometry před Chicken. Za Matrixem se zase krásně práší.

Chicken sloužilo jako základna pro zlatokopy těžící na řece Fortymile. Zde našli zlato dřív, než začala zlatá horečka v Dawsonu. Prej tu ještě nějaký mají. Město má jen pár baráčků, benzínku a dva kempy. V kempech hromadu turistů, kteří si půjčují terénní čtyřkolky s připojeným vagónkem. Náhodně mizí v prachu a náhodně se z prachu vynořují s vagónkem plným hlíny. Vysypou ho vedle korýtka s vodou, vytáhnou pánev a celou dovolenou mají co dělat. Kdo nemá čtyřkolku, může si svou hromádku koupit v kempu.

Jelikož tu kromě prachu, turistů a prachů z turistů nic dalšího nemají, mizíme dál.

Budeme spát kus za městem v kempu u řeky Fortymile. Ráno zkouším štěstí. Zdá se, že valoun zlata na mě tady opět nečeká. Nečeká na mě ani valounek. Nějaká malá zlatá šupinka na mě možná čeká, ale asi je hodně pečlivě schovaná, nebo jsem ji jen přehlídl.

Dneska řídí Lenka. Dawson city už bydlí v Kanadě, musíme přejet přes hranice. Z Chicken až na hranice vede prašná cesta. Lenka nechce řídit přes hraniční přechod, ale tak nějak to dopadlo, že jsme se nestihli vystřídat včas a už je před náma. Nikde nikdo, jen nějaký zavřený okýnko. Lenka u něj poslušně zastavila. Ze dveří o pár metrů dál vyšla paní celnice. Rukama zagestikulovala, ať přijedeme k ní a čekala, že si od nás vezme pasy ke kontrole. Lenka to pochopila jinak. Rozjela se, celnici minula a vypadalo to, jako bysme chtěli ujet. Paní protáhla obličej, zalapala po dechu a rukou sáhla k opasku. Jde do tuhýho. Lenka včas zareagovala, pochopila, dupla na brzdu a opatrně zacouvala zpátky. Později mi vysvětlila, že chtěla zastavit kousek dál, s pasem vystoupit a paní ho donést.

Dostali jsme razítko se zlatokopem a jsme opět v Kanadě. Snad nás pak pustí zpátky. Od hranic pokračuje asfaltka. Oddechli jsme si, Matrix taky. Ne na dlouho. Po chvíli asfalt zase zmizel. Byl jen kus kolem hranic.

Dawson city leží na soutoku Yukonu a Klondiku. Přes Yukon nevede most a město je na druhé straně řeky než jsme my. S tím jsme nepočítali. Naštěstí tu mají trajekt a dokonce zadarmo.

Opět typický westernový městečko. Zabydleli jsme se v kempu přímo uprostřed. Zašli jsme na véču do čínské restaurace. Prej tu před chvílí byli nějací tři češi. Popis by odpovídal Huberťákovi z Hoptropáků se synem. Zrovna mají být taky v Dawsonu.

Další den jsme udělali výpravu kolem Klondiku. Místo romantické drsné krajiny, kterou jsme čekali, jen panoráma připomínající nějakou hnědouhelnou pánev. Stovky metrů po obou březích řeky totálně přebagrovaný. Na přítocích tu jsou ještě občas vidět pracující stroje. Zlatokopectví v moderní podobě.

Přesunuli jsme se na potok Bonanza creek. Zde okolí vypadá o poznání líp. Je tu claim, kde našli zdejší první zlato. Trošičku jsem prohrabal dno rukou, jestli nááhodou... Tak náhodou ne.

O kus výš po potoce je claim číslo šest určený pro veřejnost. Kdokoliv tu může rejžovat a zlato tu prej mají. Tady by to mohlo klapnout. Na pánvi mi zůstávají nějaký blejskavý kousky. Zlatokop Typík radil, že když si nejsem jistej, mám do toho kousnout. Když to není zlato, rozpadne se to na prach. Vydatně jsem povečeřel.

Zlata máme plný zuby, ještě malá zastávka u srubu Jacka Londona, otáčíme to a jedeme na jih.