29.6. - 1.7. Nenana, Yukon a prach

Pokračujeme na sever, směr Fairbanks. Podle mapy nás čeká další větší město, Nenana. Po zkušenostech z Talkeetny jsme moc nečekali, ale i tak nás Nenana překvapila. Zdá se, že to není úplně bezpečný město. Ani vlak tu nesmí zastavit na delší dobu, jinak ho podloží špalkama a ukradnou mu kola.

Dřevěný baráčky už něco pamatujou. Jediná slušnější budova jsou informace pro turisty, obchod se suvenýrama a kostel. V průvodci jsme se dočetli, že tu má být kemp. Našli jsme ho na konci města. Je to asi nejudržovanější část Nenany. Majitelé nás dokonce donutili, ať si postavíme stan v altánku, aby na nás nepršelo. Můžeme si tam taky zapojit notebooka do zásuvky přímo ze stanu. Připojení na internet je tu samozřejmostí. Asi zůstaneme dýl.

Pojedeme na véču do grill baru. Budu mít osobního řidiče. Zaveze mě tam Lenka. Uprostřed tiché večerní Nenany se na křižovatce ozvalo nervózní zatroubení. Lenka zbledla. Rychle zastavila a opatrně se rozhlížela, komu vjela do cesty. Nikde nikdo. Aniž by to tušila, Lenka vytroubila sama sebe. Klakson v Matrixu je děsně citlivej (může to potvrdit i los v Denali).

Grill bar v Americe znamená, že dokážou podle návodu hodit rybí prsty s hranolkama do friťáku.

Ve Fairbanks dokupujeme zásoby, tankujeme plnou a vydáváme se ještě víc na sever. Směr severní polární kruh. Mělo by to být asi 350 kilometrů po údajně ne moc kvalitní silnici. V půjčovně aut nám rukou napsali seznam silnic, který nejsou povolený. Tahle je tam bohužel uvedená taky. Ve smlouvě za to výslovně žádná pokuta není, jen by nám neplatilo pojištění. Kdybysme bourali, nebo něco rozbili, tak si to zaplatíme sami. No nic, pojedeme opatrně.

Prvních 150 kilometrů je krásná asfaltová silnice. Z ní je odbočka na další město, Livengood, 4 kilometry stranou. Jedeme ho prozkoumat. Asfalt zmizel a a za autem se nám začalo nádherně prášit. Na cestě sem tam nějaká díra. Matrix trpí, zpomaluju a jedu opatrně dvacítkou. Prašná cesta končí u hromady trávou zarostlých pražců. Jedna odbočka vede do kamenolomu, druhá k nějaké plechové boudě, třetí ke dřevěné.

Vracíme se na asfalktu a jedeme dál na sever. I tady nám za pár kilometrů asfalt odebrali. Budu muset Matrixe trošku potrápit. Máme před sebou ještě asi 200 kiláků, dvacítkou jet nemůžeme. Přes díry odvážně skáčeme padesát.

Všude kolem, kde zrovna není les, nebo kde les byl a nedávno jim shořel, jsou lány nějaké fialové kytky. Taky nás celou cestu nenápadně pronásleduje ropovod. Cesta je tu vlastně postavená jen kvůli němu. Někde na severu mají bohatý naleziště a potřebovali ho dostat na jih k moři.

Po třech hodinách adrenalinové jízdy jsme dojeli k Yukonu. Přehodnocujeme svoje plány. Na severní polární kruh je to ještě sto kilometrů prašnou cestou. A tam bude pravděpodobně jen nějaká cedule u cesty. Přespíme u Yukonu, užijeme si ho a jedeme zpátky. Matrix už stejně začíná vydávat prapodivný zvuky, když s ním chceme couvat.

Přes Yukon vede dlouhej dřevěnej most. Museli ho postavit tak, aby zvládl extrémní změny teploty. Údajně se během roku prodlužuje a zkracuje asi o tři metry. Yukon je vlastně jakási přírodní aljašská dálnice. Jak jsme si sami vyzkoušeli, prodírat se tu křovím není vůbec jednoduchý a tak, když se dobyvatelé chtěli někam přesunout, pluli v létě po Yukonu na lodi, v zimě po něm chodili pěšky, jezdili na koních nebo používali psí spřežení.

V informačním centru jsme našli mapu potoků kolem téhle prašné cesty. U každýho je vyčísleno, kolik zlata se z něj dá vytěžit. Je jasný, že to jdeme zkusit. Taky je jasný, s jakým výsledkem. Zlatokopové z nás asi nebudou.