17.6. - Jezdíme v Matrixu

Opálené paní v půjčovně aut rozumím každý šestý slovo. Zní to, jako by právě svačila. Koukám, žádný jídlo pod stolem neschovává. Zrovna rozsah pojištění bych si moc rád poslechl. Asi mi dala na výběr z víc možností. Zjistil jsem, že stačí usmívat se a sem tam pokývat hlavou. Rozsah pojištění si budu muset přečíst až ve smlouvě, kterou nejdřív podepíšu.

Chci, aby paní připsala Lenku do seznamu povolených řidičů. Dlouze si ji změřila pohledem a vyžaduje příplatek tisíc korun. Jó, kdyby věděla, že má Lenka na řidičáku ještě nezaschlej inkoust, asi bysme se nedoplatili.

Musel jsem podepsat tři různý papíry. V klidu jsem si je pak přelouskal. Pojištění samozřejmě není správný a tak paní znova ruším od svačiny. Opět nadšeně všechno tiskne a můžeme jet.

Dostali jsme Toyotu Matrix, benzín, 2,4 litru, automat. Bohužel je úplně nová. Má najeto jen 4 míle. To neukecáme, že už to tak rozbitý bylo, když jsme si ji půjčovali. A je celá bílá. To budou čubrnět, jak bude vypadat, až ji budeme vracet.

Na parkovišti je každý druhý auto bílý a je jich tam spóóusta. Jak vypadá Matrix, netušíme. Takže dálkový ovládání a jedna se chytla. Je zajímavý, že tohle jediný auto nemá žádnej kufr. Má jen volnej prostor za zadníma sedačkama bez nějakýho poklopu. Všechny věci budou vidět. Teda věci asi budou vidět stejně, protože budeme muset jezdit s otevřeným kufrem, aby se tam vlezly. Pomalu se loučíme se spaním v autě. To by mi čouhaly nohy.

Doma jsme přemýšleli, jaká zásuvka asi bude v americkým autě. Jestli bude možný dobíjet mobila jako u nás. Na netu jsem takovou zásadní informaci nikde nenašel. Pořídili jsme si nabíječky do auta a takovou krabici, která dělá z 12 voltů 220. Naše Toyota Matrix nás překvapila. Má autovou zásuvku, co jsme čekali, ale taky má už přímo zabudovanou standardní zásuvku na 110 voltů.

Rozjeli jsme se do víru velkoměsta. Na mapičce z půjčovny je namalovanejch pár ulic. V takovým teplákově se nemůžeme ztratit. Následuje křižovatka za křižovatkou, který podle mapy neexistujou. A jsme ztracení. Zastavili jsme na nějakým parkovišti u nějaké kancelářské budovy. Na drsným severu v zapadlé uličce mají free wifi. Můžeme si cokoliv najít na notebooku v mapě na internetu. Kam se asi tak má jet, když se člověk ocitne v cizím státě, v cizím městě, v cizím autě? No přece zajistit zásoby. Hledáme hypermarket. Kam do tohohle auta narveme ještě jídlo, to netuším.

Následuje kemp. Podle průvodce jsme vybrali jeden krásnej docela v centru. Mají tam free wifi. Později jsme zjistili, že hned za plotem vedou koleje. V noci jezdí čtyři vlaky a poctivě táhle houkají na každým ze zhruba deseti přejezdů v doslechu. Kemp je taky pěkně umístěnej v přistávacím koridoru místního letiště. Paráda, sledování letadel mě vždycky bavilo. Podle intenzity provozu tady musí mít letadlo snad každej. No a když je sousedům o dva metry dál v noci zima, nastartujou si auto. Mají nějakej starší model a stojí proti větru.

Paní v kempu nás důrazně upozorňovala na dodržování nočního klidu od deseti večer do sedmi do rána. To je přece jasný, v noci hluk dělat nebudeme. Už chápu, proč. Sluníčko pěkně svítí a hřeje. Kouknu na hodinky, jedenáct večer. O půlnoci je pořád světlo jako ve dne. Pak následuje podvečer a kolem třetí je zase ráno. Fáze noci jim tu prostě nějak chybí. Paráda, moje slabá stará nemocná čelovka může zůstat v baťůžku.