17.6. - Vylodění v Anchorage (Whittier)

Musím si líp pročítat všechny poznámky, když něco zařizuju přes internet. Naše loď pluje z Vancouveru do Anchorage. U Anchorage vždycky uváděli v závorce Whittier. Asi nějaká část Anchorage, myslel jsem si a dál se o to nezajímal. Loď podle harmonogramu připlouvá do Anchorage ráno v sedm. Počítám se zmatkem při vyloďování a tak jsem objednal v půjčovně auto až na desátou. To bysme měli zvládnout s přehledem. Z lodě si vezmeme taxíka přímo do půjčovny.

Trochu jsem znejistěl, když jsme na lodi zjistili, že Whittier je město a leží asi 100 kilometrů od Anchorage. Jdeme to prověřit k zákaznickýmu okýnku. Ano, v ceně zájezdu je vyložení s batohama u mola ve Whittieru. Přitom Whittier má jen asi 300 obyvatel a je to pozůstatek vojenské základny. Netuším, jestli tam vůbec budou mít nějakýho taxíka a jestli jo, kolik bude stát asi sto kilometrů. Okýnko nám s úsměvem nabízí ranní zájezd do Anchorage za šedesát dolarů na osobu. Bereme.

Chvíli poté přeobjednávám přes internet vyzvednutí auta z desáté ráno na čtvrtou odpoledne. Za připojení dalších 30 dolarů. Oni ví, jak ty prachy z lidí vymáčknout.

Na pokoj jsme dostali dotazník, co hodláme dělat po vylodění. Pokud někam spěcháme, můžeme si připlatit expresní odbavení. Vyplnili jsme, že si půjčujeme ráno auto. K našemu údivu nás zadarmo zařadili do vyloďovací skupiny číslo deset z víc jak třiceti. Aspoň malá satisfakce za ten zájezd.

Ráno v den vylodění jsme do schránky vedle dveří dostali vytisklý finální výpis našeho účtu. Zároveň tam byl i účet pro Poli a Doli. Naštěstí se moc nerozšoupli a nic neutratili.

Kapitán hlásil, že všichni musí být připraveni k vylodění v sedm ráno. Že se sem tam může i některý číslo volat dřív. Vstali jsme v půl sedmé a v sedm už sedíme v Lidu a u snídaně čekáme na zavolání našeho čísla deset. Pravda, trochu by mě mrzelo, kdyby ho zavolali před dojezením výborný slaninky, ale zvládnu to, vzdám se jí.

Američani, kromě toho, že neví co je to tramvaj, taky asi neumí moc dobře počítat. Po čísle 1, 2 a 3 následuje číslo 11, 12, 14. Třináctka je nešťastná, tu nevedou. Pokračuje 15, 16, 17, pak 4, 5, pak 21, 22, 24, 27, 6, 7, 30.. Blíží se desátá, já už opět přejezenej. Kolikže stál ten příplatek? 8, 9, deséééét!!! Jedeme!!!

Venku zima, mlha, sníh, lehce mrholí.. V tomhle budeme měsíc spát pod stanem. S roztaženým žaludkem se živit špagetama. Začíná nám ta druhá část dovolené, ta víc přírodní.

Whittier s okolím spojuje moře nebo tunel. Tunel má jen jeden pruh a tak se půl hodiny jezdí jen tam a druhé půl hodiny jen sem. Občas se tunel uzavře úplně, aby tudy mohl projet vlak. Pěší tunelem nesmí, hlídají to kamery. Řidič autobusu nás upozorňuje na chodce, kteří mají na kabátě číslo. Jsou to trestanci, co si zde odpykávají svůj trest prací. Nemůžou odsud nikam utéct. Tuším, že naše volba zaplacení zájezdu do Anchorage byla správná.

Uprostřed tunelu nám řidič vypráví, kolik tady mají zemětřesení a že to občas poškodí tunel. Prej jich už měli 49. Na tuhle informaci si vybral moc dobrý místo. Tak ne, Lenka opravuje můj překlad, prej tu bylo jedno zemětřesení v roce 1949. Lenka má asi lepší jazykovej cit. Přemýšlím, jak to říkal o těch číslech na zádech.

Po cestě nám řidič ukazuje další ledovce těsně vedle autobusu. Shodli jsem se, že naše příští dovolená bude na Havaj. Potom nám barvitě líčí, jak písek vedle toho zálivu, co jedeme, není písek, ale něco, co se pod člověkem propadne a zasype ho to celýho až po hlavu. No a pak přijde příliv.

Za dvě hodinky jsme na letišti v Anchorage. Batohy tam na nás už čekají. Normálně nás tam vypustili z autobusu a už je nezajímáme. Mám strašně divnej pocit. Na lodi nám rozdali takový ty hrozně důležitý formuláře, co se musí vyplnit a pak ukazovat imigračním úředníkům. Ale tady je po nás nikdo nechce. To nás určitě časem někde zabásnou. Radši si je schováme.