10.6. - Nalodění

Na ráno máme nataženýho budíka. Do jedenácti musíme opustit pokoj. Stihli jsme zabalit. Výtah přijel, zastavil, dveře nechal zavřený a zase odjel. Při představě několikahodinovýho vyprošťování volíme raději schody.

Dáváme vietnamskej oběd a jedeme taxíkem za šest dolarů do přístavu. Pěšky to sice není daleko, ale s batohem se individuím strašně špatně utíká. Hned u mola se na nás vrhli nosiči. Na visačku na batoh po nás chtějí napsat číslo kajuty. To nevíme, protože při objednávání nám řekli, že ho dostaneme až na místě. Zde ho, zdá se, taky neví, ale chtějí ho. Na jejich seznamu jsme. Jako jediní tam nemáme přiřazený číslo. Někdo někde zjistil, že by to mělo být 7101. Prý asi upgrade kajuty na vyšší kategorii. Píšeme ho na visačku a doufáme, že mají pravdu.

Na imigračním nám dali vyplnit jeden úzkej dlouhej papír. Na něm vyplňujeme asi pětkrát jméno, národnost a datum narození. Zkouší nás nachytat, jestli pokaždé napíšeme to samý. Pak podepisujeme, že nám neteče z nosu, nemáme zvýšenou teplotu a poslední tři dny jsme nezvraceli. Pak opět standardní otázky, jestli nejsme teroristi a jestli nejedeme páchat trestný činy. Na kvíz jsme odpověděli správně. Vyhráváme vízum do USA na 90 dnů.

V dalším okýnku máme dostat kartičku (vypadá jako kreditka), kterou budeme na lodi platit a která zároveň funguje jako klíč do pokoje. Tady na seznamu taky nejsme. Dostáváme rukou napsaný papírek, že nám dají karty až na lodi. Všichni ostatní pasažéři odchází s kartičkou.

Po cestě do lodě jsou ještě dvě kontroly. Na každé po nás samozřejmě chtějí kartičku. Na papírek koukají s nedůvěrou a dál se dostáváme až po podobně nedůvěřivém shlédnutí papírku přivolaným supervizorem. Na lodi tomu papírku taky moc nerozumí. Nenápadně se rozhlížíme, jestli tu někde půjde postavit stan. Podle čísla pokoje, co jsme jim řekli, nás konečně našli. Prej se máme jmenovat Doli a Poli. To jsme jim vymluvili. Aha, takže jsme si prej objednali kajutu pro čtyři. Paráda, budeme bydlet s Doli a Poli.

Vydávají nám karty na pokoj 7101. Takže batohy jsme popsali správně, ale s Poli a Doli jsme nepočítali. Začínám vidět rudě. Jestli otevřu dveře a někdo tam bude, tak bude čóro v angličtině. Lovím v paměti nějaký nadávky. Ty nás ale moc v hodinách angličtiny neučili. Mají velký štěstí. Jsou tu jen dvě postele. Taky dost široká chodbička, Poli a Doli budou spát na zemi. Někdo zvoní. Rychle skáčeme na postele a rozhazujeme peřiny. Ty jsou naše! Objevuje se náš osobní stevard. Prej se o nás bude starat (možná i o Poli a Doli). Pořád se divně kouká a prohlíží si nás. Diví se, že nemáme vozíček. Tenhle pokoj je totiž pro invalidy. Je tu víc místa, aby se tu dalo projet. Všude jsou tlačítka první pomoci. Stačí zmáčknout, rozezní se alarm a někdo přiběhne na pomoc. Během večera je stevard u nás ještě dvakrát. Jedno tlačítko mají přesně v úrovni hlavy nad postelí. Ten alarm dělá děsnej kravál.

Všem už doručili batohy, jen nám ne. Čekání na batohy si krátíme na palubě (patro Lido) zkoumáním různých pochutin, které nám připravili. Už jsme docela přejezení a batohy pořád nic. Dorazily až těsně před vyplutím. Poli a Doli naštěstí ne.