12.6. - 16.6. - Plavba

Aljaška je zajímavá tím, že její jihovýchodní část je převážně dostupná jen letadlem nebo lodí. Například do hlavního města Juneau se autem nedá dostat vůbec. Touhle částí Aljašky nás proveze naše malá lodička. Je to loď výletní. V noci pluje, ráno zakotví v přístavu a vyloží dva tisíce turistů s foťákama. Večer je zase naloží a pluje přes noc do dalšího města.

Čtvrtek

První den jedeme bez zastávky. To nám vyhovuje. Zkoumáme loď s důrazem kladeným na patro Lido. Častokrát musíme odpočívat vedle bazénů na lehátku, aby nám trošku slehlo v žaludku.

Pátek

První zastávka je Ketchikan. Je to vstupní brána na Aljašku. Většina lodí tu zastavuje a doplňuje zásoby. Město hodnotíme jako větší vesnici na konci světa. Chceme se vrhnout někam do přírody. Za vesnici vede přes kopec cesta do lesa. Vyzkoušíme ji. Místo medvědů jsme našli něco mezi kamenolomem a smetištěm. Tak radši zpátky. Jdeme zkoumat lososí farmu. Ukázali nám, jak vypadá losos jako vajíčko, pak jak postupně roste. Mají tu spoustu kádí, ale všude jen moc malý kousky. Na pánvičkovou velikost se ještě budou muset hoši chvíli snažit.

Součástí rybí farmy je i ohrádka se dvěma orýlkama. Mají bílou hlavu a bílej ocásek. Ze začátku jsou prej celí hnědí a zbělají až po dvou letech. Následuje návštěva muzea totemů a hurá zpátky na loď do patra devět.

Sobota

Druhá zastávka je hlavní město Aljašky, Juneau. Loď zakotvila přímo u lanovky na kopec nad městem, Mt. Roberts. Američani jsou divní, lanovce říkají tramway. Cesta tramvají nahoru stojí 25 dolíků, dolu jen 5. Logicky nám vychází, že je lepší svézt se spíš dolu než opačně. Na kopec vede trail, něco jako turistická cesta. Na Aljašce trail znamená, že na začátku je cedulka, kde trail začíná a na konci je druhá, kde trail končí. Mezi tím nic. Neznačená cesta se občas rozdvojí, občas roztrojí, každá vede na jinou světovou stranu, občas zmizí.. Pocitu jistoty moc nedodává vědomí, že zde bydlí medvědi. Navíc nám na zem sem tam připravili hromadu sněhu. Lyže jsme si nevzali, tak si aspoň stavíme sněhuláka. Za hoďku a půl máme v nohách pět kiláků do prudkýho kopce a udělaný pěkný místečko v žaludku na další pořádnou véču.

Dolů jedeme tramvají zadarmo. Kdo nakoupí nahoře suvenýry za víc jak pět dolarů, tomu slouží paragon jako jízdenka.

No nekup to.

Neděle

Třetí zastávka je zlatokopecký městečko Skagway. Tudy proudily davy dobrodruhů dál do vnitrozemí za zlatem. Zde se nám moc líbí. Typický westernový městečko i s ukázkovým dobovým barem s dobovejma figurínama dobovejch opilců. Za zlatem vedly dvě cesty přes dva různý průsmyky. Jedním později protáhli železniční trať. Nasedáme na vláček a jedeme se tam podívat. Průsmyk se jmenuje White pass. Zpáteční cesta trvá asi tři hodiny a vede až do Kanady. Pěšky bych to fakt jít nechtěl. Všude kolem hóódně vysoký hory, cesta čtyřicet kilometrů pořád jen do kopce. Na náš vláček se dokonce přišel podívat medvěd. Je celej černej. Ti jsou prej hodnější. Rachot vlaku ho nějak vůbec nedojímá. Nechápu, proč v průvodci radí, ať si koupíme na zahnání medvědů rolničku.

Pondělí

Poslední zastávka je Sitka. Zde naše loď nekotví standardně u mola v přístavu, ale uprostřed zátoky. Na břeh se můžeme dostat jen záchranným člunem. Dostat dva tisíce foťáků na břeh člunem pro padesát lidí, to dá docela zabrat. S vyloďováním se začíná už v půl sedmé ráno. Kdo chce jet, musí si jít vyzvednout pořadovej lístek. Zas takoví nadšenci nejsme, budíka jsme si nenastavili. V pohodě se probouzíme po jedenácté, to už je ve člunech volno.

Město Sitka bylo založeno ještě v době, kdy Aljaška patřila Rusku. Místní obchody se předhání v tom, kterej bude mít matriošku složenou z většího počtu částí. Standard je dvacet a víc. Zhoršilo se nám počasí, leje a leje. Po přepočítání několika matriošek zaplouváme do internetové kavárny, objednáváme dva čaje a připojujeme se.

Tak tak jsme stihli poslední záchrannej člun zpátky na loď.

Až na palubě naší lodi si Lenka všimla, že jí chybí mobil a asi i peněženka. Oběma se nám vybavil obrázek, jak si peněženku a mobila pokládala v kavárně na stůl. To se bude řešit dost těžko. Ukecat záchrannej člun, ať nás vezme na břeh, ukecat kapitána a dva tisíce cestujících, ať na nás tak hoďku počkají a doufat, že v té kavárně ty věci pořád ještě jsou.

Situace se nakonec vyřešila docela elegantně. Pokaždé, když se vstupuje na loď, probíhá úplně stejná procedura jako na letišti. Všechny věci jdou do rentgenu a každej musí projít rámem. Při průchodu Lence omylem vypadl mobil z batohu na pás, takže stačilo zajít za paní a poprosit ji, ať nám ho vrátí. Peněženku Lenka samozřejmě našla v jiné kapse.

Úterý

Dneska není na programu dne město, ale ledovce. Loď si kousek zajede a vezme nás do zálivu Prince William Sound. Tam jich je hodně. V moři kolem lodi se to zahustilo. Všude samý kry. Značně se ochlazuje a to už i tak byla docela zima. Museli jsme použít všechny vrstvy, co máme. Jé, ledovec. Hele, další. A další.. A další.. A další.. S každým ledovcem zhruba o stupeň nižší teplota. Kolem lodi se na krách prohání srandovní chlupatý zvířátka, zdejší vydry.

Jak se říká, všeho moc škodí, asi patnáctej ledovec nás zahnal do tepla prosklenýho jídelního patra Lido. Musíme ten zážitek pořádně zajíst. Dneska vynecháme zmrzlinu.