1.6. - Internet a zákeřná MHD

Probouzím se.. Lenka už je vzhůru. Mrknu na hodinky, jsou teprve čtyři ráno. No jo, u nás je jedna odpoledne. Budeme se muset chvilku srovnávat s časovým posunem. Zkoušíme, co dávají v TV .. překvapivě nic, ale máme tu 100 kanalů. Snažíme se zase usnout.

Dneska budeme zkoumat město. Na internetu jsme si našli, že je nejlepší koupit si celodenní lístek na městskou hromadnou dopravu. Stojí 9 dolarů a platí na všechny autobusy, trolejbusy, SkyTrain a na SeaBus (platil by i na šalinu, kdyby ji tu měli :). Zatím nevíme, co to je ten SkyTrain a SeaBus, ale zní to dobře. Recepční nám poradil, že se lístek dá koupit ve vedlejší ulici o dva bloky dál.

Podle popisu jsme došli na místo vypadající jako nějaká veřejná knihovna, ale celá obležená těma individuama. Tohle místo jsme zavrhli a vydali se do centra radši pěšky. Není to daleko, zato horší cestou :) Jde se právě po té "nejhorší" ulici ve Vancouveru - East Hastings Street. Ve dne vypadá o poznání líp než v noci. Chodí tu spousta normálních lidí, jen je potřeba koukat se pod nohy a nestoupnout někomu do jeho obýváčku (to by se mohl rozzlobit).

V DownTownu je informační centrum, ideální místo na nákup lístků. Bereme dva. Dostali jsme tip na levnej internet, tak ho jdeme vyzkoušet.

Zdá se, že tu mají trochu jiný představy než my. Levnej internet znamená půl dolaru za minutu, což je bratru něco přes pětikilo za hodinu. Lenka si aktivuje roaming, kterej byl neznámo proč vypnutej (já měl tu samou simku a měl jsem ho automaticky zapnutej). Já se snažím najít nejlepší spojení na Aljašku. Zatím pořád nemáme jasno jak, kdy a na jak dlouho tam vlasně pojedeme. Letenky jsou čím dál dražší, loď má čím dál tím míň míst. Budeme to už muset rychle rozhodnout, jinak budeme muset koupit auto a dostat se tam sami.

Kousek od centra je moře. Docela zajímavej pohled. Místo lodí zde v přístavu kotví letadla :)

Zašli jsme si na snídani. Los padl na fastfood, kde měli v nabídce bagety. Vybral jsem si obrázek, na kterým se mi bageta líbila nejvíc a připravil si jeho číslo. Tím jsem považoval celou transakci za uzavřenou. Omyl, čínská paní se mě čínským přízvukem začala vyptávat na asi dalších dvacet věcí.. Jestli chci sýr takovej nebo jinej, jaký pečivo, tmavý nebo světlý, majonézu, deset druhů omáček, hodně zapečený nebo málo... U něčeho vůbec netuším, co jsem jí vlastně odkejval. Lenka to měla jednodušší, řekla jen - to samý prosím.

Chceme se projet tím SkyTrainem, což by mělo být něco jako naše metro, ale nadzemní. Nevíme, kde jsou zastávky a tak se vracíme do informačního centra a kupujeme mapu městské hromadné dopravy. Že by byla podrobná, to se říct nedá. Hledáme nějaký vyvýšený koleje, nějakej vlak ve vzduchu nebo tak něco... SkyTrain jsme nakonec našli v podzemí. První tři zastávky jsou totiž typu metro a až další jsou typu vlak. Mají tu jednu trať, která jezdí do kruhu přes velkou část Vancouveru a pak druhou trať, která jede asi polovinu cesty po stejné trati jako ta první a pak se odpojuje a mizí někam do daleka. Pro zmatení nepřítele mají na mapě, co jsme si koupili, zakreslenou ještě třetí trať, ale ta bude fungovat až příští rok na olympiádu (v mapě to samozřejmě nepíšou, tam už prostě existuje).

Nikdo nekontroluje jízdné a tak nastupujeme. Projíždíme si pěkně Vacouver a já si pročítám, co všechno píšou na našem lístku: "Validate before use". Co s tím? My jsme nikde nic nevalidovali a ani netušíme, jak by se to mělo udělat. Vyhodnotili jsme situaci jako kritickou a na první možné zastávce vystupujeme. Hned vedle vchodu je nějaká mašinka a na ní je napsáno něco o validování. Zjistili jsme, že když se do toho strčí ten náš denní lístek, natiskne to na něj datum a teprve pak se s ním může jezdit. První den a už jsme jezdili na černo. Ještě že nás nechytili.

O kus dál jsme přestoupili z jedné tratě na druhou. Při tom jsme opustili zastávku a zase se na ni vrátili. Na schodech se tam nějak divně roztahovalo pár chlapů, nedalo se mezi nima pořádně projít. Proklouzl jsem těsně mezi nima. Nějak se za mnou vyděšeně a nechápavě koukali. Až zezadu jsem si všiml, že mají na zádech nápis policie a že tam asi kontrolujou jízdný a že jsem jim ho neukázal a že teď asi budou naštvaní.. Radši jsem se vrátil a zamával jim hrdě zvalidovaným lístkem před obličejem. Už vypadali spokojeně.

Projeli jsme si celou okružní trať a vystoupili na stejným místě, kde jsme před tím nastupovali. U vchodu jsme si všimli automatu na lístky. Rozhodli jsme se koupit si celodenní lístky na další dva dny dopředu. Automat bere kreditky (nejdřív nechtěl, ale naučili jsme ho to). Mají to prostě dobře vymyšlený. Jo, máme 2x2 denní lístky. Je tu však drobná vada na kráse. Automat má v sobě zahrnutou zároveň i funkci validování, takže teď máme dohromady šest celodenních lístků na dnešek.. Dohromady za 54 dolarů.. To se nám to pěkně prodražuje. Nejdřív jezdíme na černo a teď máme 3x tolik lístků..

Zkoušeli jsme najít nějakýho zaměstnance městské hromadné dopravy, aby nám pomohl s reklamací. Nikde nikdo. Paní v květinářství nám poradila, že vedle automatů na lístky mají telefon a tím se dá zavolat na jejich ústřednu. Ach jo, reklamace, v podstatě naše chyba (neznalost) a to celý vyřizovat přes telefon v angličtině. Odvykládal jsem náš příběh do telefonu a sluchátko mi odpovědělo, že mu to je moc líto a že mi dá jiný číslo na jiný sluchátko, který si mě taky rádo vyslechne.. Rozhodli jsme se jít radši převyprávět svůj příběh do informačního centra než do dalšího sluchátka. V informačním centru na nás byli opět moc milí. Ochotně si za nás popovídali se sluchátkem jedna i dva a nakonec i sepsali reklamační dopis naším jménem a zabalili nám ho do nadepsané obálky. Stačí jen koupit známku a poslat poštovní schránce číslo tři a ta nám pošle do čtrnácti dnů šek. Prej nejsme první a určitě ani poslední, kdo neumí validovat.