Kanada a Aljaška 2009: 24.6. - 28.6. Denali, medvědi a jiná zvěř

Ráno jsem přikoupil další prut. Tentokrát už vypadá, že by mohl něco vydržet. Je úterý, v téhle řece jsou lososi až do pátku chránění státem, už tu nemáme co pohledávat, jedeme objevovat nová loviště. Cestou si vychutnáváme výhledy na nejvyšší horu severní Ameriky, Mc. Kinley. Vidíme zhruba jejích spodních sto metrů, výš je mlha a mraky. Na cedulích nás uklidňují, že takhle hora vypadá průměrně 300 dní v roce. Ukazuje se jen vyjímečně.

Naše další zastávka je kemp u řeky East Fork. Opět jsme přezbrojili na mušku a vydali se hledat vhodný místo na rybaření. Kemp je v lese, skoro úplně opuštěnej, jen asi tři karavany, nikde žádnej člověk. Museli jsme se dlouho prodírat hodně hustým křovím, občas po čtyřech, občas plazmo, než jsme se dostali do zálivu s kamenitým ostrůvkem uprostřed. Přebrodili jsme na něj. V písku u břehu si konečně můžeme prohlídnout nádherný velký čerstvý stopy medvědů. Hned se nám chytá o poznání líp.

V kempech tu převážně nemají hlídače. U vstupu je tabule s instrukcema. Máme si vybrat místo, pak se vrátit k tabuli, vyplnit pár údajů do formuláře a spolu s penězma ho zalepit do obálky. Obálka se pak hodí do schránky a jsme ubytovaní. Tenhle kemp nemá tabuli, nemá schránku, nemá hlídače a nemá ani nikoho, koho bysme se mohli zeptat, jak ho máme zaplatit. Brzo ráno hned po probuzení (jedna odpoledne) radši balíme a mizíme. Máme to zadarmo.

Cestou na sever se blížíme k národnímu parku Denali. Postavili zde cestu daleko do divočiny podél pohoří, aby lidi mohli pozorovat všechny možný zvířata přímo v jejich přirozeným prostředí. Ryby musíme na chvíli opustit. Řeky jsou tu převážně z ledovců. Mají v sobě nějaký minerály, který ryby nemají rády. Budeme se věnovat jiným živočišným druhům.

Po cestě můžeme jet autem prvních 25 kilometrů, dál už pouští jen zdejší autobusy. Na první projetí jsme viděli spoustu zajíčků, jednoho losa v dálce a jednoho losa přímo u silnice. Pěkně se tam přežíral listím. Vůbec jsme ho nezajímali. Od večeře ho neodradilo ani táhlé zatroubení Matrixe u jeho ucha. To když jsem na losa upozorňoval další projíždějící auto a při horlivém gestikulování omylem zavadil o klakson.

Na zpáteční cestě nám před autem přeběhli dva vlci. Zastavili jsme v místě, kam uskočili. Ještě tam byli. Dlouze si nás prohlídli a důstojně odkráčeli. Takoví dva přerostlí vlčáci ve výborné kondici. Kolikpak se jich tu asi potuluje?

Další den jsme si udělali výlet na jeden vysokej kopec na konci silnice. Pozorovali jsme 3 karibu (takovej jelen), pak něco jako sviště, koroptve a zajíce. Na parkovišti nás zaujala skupinka lidí koukajících pod most na louku. Prej tam před chvilkou byla rysí rodinka. Máma učila mladý lovit zajíce.

Když tu mají tak živo, musíme jít nasávat zdejší atmosféru blíž. Koupili jsme si lístek na autobus a zarezervovali dvě noci v kempu v divočině na konci světa, na konci cesty, tam kde vlci a medvědi dávají dobrou noc. Matrix zůstal na parkovišti a my si zabalili všechny věci do baťůžků na záda. Prvních pětadvacet kilometrů jsme znali, tam jsme byli autem. Pak autobus zajel za závoru a asfaltová silnice se proměnila v prašnou polní cestu, takovou, která u nás běžně spojuje dvě hodně malý vesnice. Teprve teď nám docvaklo, proč výlet trvá pět a půl hodiny. Cesta je dlouhá asi 160 kilometrů. To je skoro jako bysme jeli z Prahy do Brna po polňačce.

Odměna byla sladká, brzo se na cestě před námi objevila liška. Paní řidička pohotově zastavila, autobusem se rozhostilo hrobové ticho. Snad neuteče. Liška se rozešla směrem k autobusu. Všichni s napětím očekávali, kam až dojde. Přišla se nám ukázat zblízka. Obešla autobus, v půlce se zastavila, zvedla nožičku a vykonala potřebu. Tím nám jasně dala najevo, co si o nás myslí a pokračovala klidně dál za autobus, po cestě. Přece se nebude kvůli nám prodírat křovím.

Následovalo stádo karibu a chvíli po něm.. v dálce.. náš první grizzly!!! Našla ho Lenka a zastavila autobus zvoláním "Stop plíís, bíír!!!". Díky dalekohledu ho vidíme krásně. Mezitím, co jsme pozorovali medvěda, paní řidička vystoupila a v jednom místě opravovala autobus lehkým okopáváním nohou. Když to uviděl protijedoucí autobus, zastavil, že jí jako pomůže. Zastavil přesně tak krásně, že jsme od té chvíle mohli místo medvěda pozorovat svačiny kolegů v sousedním autobusu. Oprava se povedla, sousední pan řidič má v noze větší sílu, můžeme jet dál.

Za další zatáčkou se v jezírku u cesty koupe los. Bílý tečky se zakroucenejma rohama na skalách kolem jsou ovce typu Dall. Ha, další grizzly. Tentokrát je to medvědice s několika medvíďaty. Sem tam u cesty sedí orýlek s bílou hlavou. Ještě dva karibu si spokojeně přešli před autobusem přes cestu a jsme v kempu na konci světa u jezera Wander lake.

V první chvíli jsem se lekl, že nás zavezli někam do vojenskýho prostoru, kde nacvičujou chemickej útok. Všichni tu měli na hlavě masky. Po bližším ohledání jsme zjistili, že to nejsou masky, ale sítě proti komárům. Děsně mě bavilo pozorovat, jak třeba takovej starší pár se síťkou od hlavy až po ramena, těsně obtaženou kolem krku gumičkama, jedl párky s hořčicí.

V tomhle kempu je každý večer nějaká přírodovědná přednáška. Dnešní má název: "Komár, láska na první okus". Kam jsme se to dostali? Naštěstí máme repelent a v nejhorším i síťky na hlavu.

Mají tu jednu malou pevnou boudičku a do ní pořádný plechový dveře. Sem musíme zavřít všechny naše potraviny, nádobí a vařič. Nesmíme mít ve stanu nic, co by vonělo, ani zubní pastu. Asi tu přece jen mají těch medvědů víc.

Večer jsme dali malou procházku nad kemp, ale komáři nás brzo zahnali zpátky k repelentu. Další den jdeme zkoumat jezero. U něj jsem vymyslel dobrou bojovku. Vylezeme na nejbližší kopec a z něj budeme dalekohledem sledovat divou zvěř. Vezememe to třeba tímhle lesem nahoru. Po hodině boje s větvovím, křovím a se spoustou prapodivných zvuků nedaleko od nás měníme plán a ustupujeme zpět do údolí k jezeru. Volíme cestu přes pláně a křoví výšky maximálně do pasu. Nemůžeme se shodnout na tom, jak vysokej může být medvěd, když zrovna žere bobule u země.

Je to nádhera, všude kolem lesy, hory, jezírka, řeka. Nejvyšší hora severní Ameriky, Mc. Kinley, téměř na dosah ruky. Pravda, částečně schovaná v mracích, ale už z ní vidíme o hodně víc než minule.

V kempu nás zarazila věta od vedlejšího stanu: "Ty voe, ani hospodu tu nemaj.. Já bych dal pívo." Češi. Jdeme pokecat a před večeří dáváme ještě procházku ve čtyřech.