6.7. - 10.7. Valdez, medvěd a růžový losos u ledu

Ráno jsme posnídali na břehu Yukonu, přejeli trajektem a vrhli se na prašnou cestu. Na hranicích nás bez problému pustili zpátky na Aljašku. Až teď jsme si tu všimli takové nenápadné cedule, že si máme přesunout čas o hodinu. Celou dobu v Dawsonu jsme žili v jiné časové dimenzi než ostatní. Pravda, zdálo se nám to divný, že recepci zavírali o hodinu dřív..

Z Toku jedeme na jih směr Glennallen. Zakempovali jsme kousek pod Tokem. Těšili jsme se, jak se krásně vyspíme. V Dawsonu uprostřed města to nebylo úplně ideální. Zde je kemp opět v lese a je tu jen pár karavanů. Kousek za naším stanem je částečně vyschlý koryto řeky. Zdá se, že si ho velice oblíbila jedna sova-výr. V pravidelných intervalech nás o tom celou noc informovala. Nad ránem to zabalila a šla spát. Místo ní se v liduprázdném kempu objevilo komando hasičů. Zrovna na dnešek zde mají plánovaný cvičení. Prej jdou zachraňovat do lesa imaginární srub v plamenech. Vysílačky valí na plný pecky.

Zase už máme chuť na pořádnou grilovanou rybičku. Na mapě jsme našli několik jezer, ale všechny se nám podařilo přejet. Zastavili jsme až u řeky Indiana river. V rybářských pravidlech jsme se dočetli, že je zde povoleno lovit ryby lukem a šípem. Snad nás tu nepřepadnou nějací indiáni. Chceme se dostat k ústí. Kolem řeky vede taková cesta necesta, která po několika stech metrech končí. V blátě se nám podařilo identifikovat pěkně otisklý pořádný medvědí tlapy a vedle nich tlapičky stejnýho tvaru o hodně menší. Radši zkusíme jinou řeku.

V Glennallenu mají v kempu internet, slanou pitnou vodu a štěně, kterýmu se líbí náš notebook a děsně ho baví kousat do nafukovacích karimatek. Odvážně jsem přes internet zkusil zkontrolovat, jestli máme opravdu platnou letenku zpátky do Vancouveru a jestli je na ten den a tu hodinu, co jsme si ji objednávali. Taky nás zajímá, kolik zavazadel si můžeme vzít. Hodně jsme totiž nakupovali. Je to divný, píšou tu, že máme objednanou první třídu. Tou jsem ještě nikdy neletěl a asi ani nikdy nepoletím. Mají to určitě rozbitý. Datum a čas odpovídají, aspoň něco.

V kempu nám poradili, ať si určitě zajedeme ještě úplně na jih do Valdezu, že je to jedna z nejkrásnějších částí Aljašky. Jdeme do toho.

Dobře jsme udělali. Všude kolem cesty hory a vodopády. V jednom místě se dokonce dá dostat až přímo k ledovci. Tentokrát nám ledovec nevadí, právě naopak. Je šílený vedro, jdeme se zchladit. Lenka se vydala prozkoumat jeden vodopád vedle ledovce. S kříkem utíká zpátky pronásledovaná hejnem racků. Snažila se mi namluvit, že ji chtěli napadnout. To jsem jí rozmluvil s tím, že po ní chtěli určitě nějakou kůrku nebo hamburgera.

Pár minut poté se ze vzduchu nad náma ozval šílenej křik. K vodopádu se totiž přiblížil vorýlek a to neměl dělat. Lenka měla pravdu, rackové tam mají hnízdo a pečlivě si ho brání. Na vorýlka jich vystartovalo hned celý hejno. Do téhle chvíle jsem si myslel, že to v přírodě funguje naopak, že orel loví racka. Tady ne, ve vzdušném souboji jednoznačně vyhrává přesila racků.

Dravec ustupuje.

Ve Valdezu jsme si prošli přístav. Zaujaly nás obrovský stoly všude kolem mola. U každýho je několik rybářů a čistí hromady ryb a jiných mořských potvor. Kousek za městem mají další ledovec. Hned vedle něj kemp a hned za kempem konec přístávací dráhy místního letiště. Tady spát rozhodně nebudeme. Cestou ven z Valdezu Lenka upozornila na naši oblíbenou ceduli ryby na háčku. Něco malého by se na grilíček hodilo. Zatáčíme.

Cesta vede podél zálivu. Jé, vorýlek, jé další a další.. Jé, medvěd..

Po břehu se normálně jen tak prochází grizzly. Kus od něj jsou rybáři. Mají společný zájmy. Oba by chtěli rybu. Medvěd rybaří na výstupku do moře. Od rybářů ho dělí asi sto metrů vody. Skáče v moři sem a tam, běhá, zastavuje, číhá a zase skáče. Kolem něj to úplně vře. Tam musí být ryba na rybě. Beru prut a jdu se přidat k rybářům. Jeden má zrovna záběr. Pěknej losos, z vody se mu moc nechce, pořádně sebou mrská. Medvěd zbystřil. Kdo si myslí, že medvěd neumí plavat, tak se mýlí. Sto metrů moře pro něj není žádná překážka. Nastává všeobecná panika a ústup. Rybáři zahazujou pruty, diváci zahazujou foťáky a během chvilky je břeh prázdnej. Lidi medvěda nezajímají, pokračuje v rybaření na našem břehu a pomalu se přesouvá jinam.

Rybáři se vrací na svoje místa, jdu taky nahodit. Od nejbližšího rybáře zjišťuju správnou strategii. Zrovna má záběr. Vrazil mi prut do ruky, ať si ji vytáhnu. Je to nádhernej růžovej losos. Rybář nám ho vnutil se slovy, že jsme si ho přece vytáhli, takže je náš. Jo, bude grilovačka. Vracíme se zpátky do Valdezu ke kuchacím stolům u mola. Kupujeme pytel ledu, grilovat budeme až zítra. Kempujeme na poloostrově. Všude kolem nás je moře.

Ráno nám to nedalo a vrátili jsme se na stejný místo. Třeba tam méďa bude i dneska. Není, tak aspoň nahodím. Rybáři mi včera vysvětlili, jak tu chytají. Čekal jsem všechno, ale tohle mě překvapilo. Nezajímá je, co ryby žerou. Prostě na vlasec navážou pořádnej trojhák a zatíží ho pořádným kusem olova. Nahodí, nechají trojhák klesnout ke dnu a pak trhnou za vlasec, kus ho navinou a zase trhnou. No a trojhák se občas zapíchne do nějaké ryby, která je zrovna poblíž. Tahle metoda se mi zdá drastická, navazuju točitou rybu, pak vlasatou rybu a nakonec háček s kaviárem. Asi dneska nemají hlad. Celou dobu mě sledují z moře dva lvouni. Doufám, že mi nesežerou háček. Ty bych nepřepral.

Zastavili se u mě nějací amíci a zjišťovali, na co chytám. Ukázal jsem jim svoji výbavičku. Vytáhli trojhák, že prej na něj se chytá nejlíp. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem je poprosil, jestli by mi trojhák neprodali. S radostí mi ho darovali. Navázal jsem, nahodil, parkrát zatrhal a je tam! Na první nához. Dno tady musí být dlážděný růžovejma lososama. Je to divný, vlasec nepraskl, prut jsem nezlomil, losos se neutrhl. Už je na břehu. Dostal jsem ho.

Dneska se asi parádně přežerem.

Video s medvídkem a další fotky.