Singapore, Filipíny a Borneo

A je to tady :) Zase vyrážíme na cesty. Tentokrát to bude jen krátká dovolená, ale i tak se moooc těšíme. Předběžný plán je přesun letadlem do Singapuru a pak se uvidí... :)
Rámcově to vypadá na Filipíny a Borneo. Na dovolenou máme 24 dní.

1.2. - 8.2. Havaj, kokos a želvy

Už v prosinci jsem se šéfem domluvil, že si můžu vzít týdenní dovolenou na začátku února. Aby si to nemohl rozmyslet, vyrazili jsme rychle do cestovní kanceláře a zaplatili osmidenní pobyt. Jedeme na Havaaaaaj!!!

Před odletem zařizujeme zásadní věc, parádní vodotěsnej foťák (Panasonic Lumix DMC-FT1). Do batohu balíme pár triček, kraťasy a plavky. Nic víc nebudeme potřebovat. Jsme rozhodnutí nevystrčit z moře hlavu. V ČR je půl metru sněhu, ve Vancouveru to vypadá spíš jak na jaře, 10 stupňů nad nulou. Na Havaji, i když je zima, by mělo být počasí jako v létě. V průvodci píšou, že je tam pořád krásně a rozdíl mezi zimou a létem je jen pár stupňů a nějaký deštíky navíc. Pro jistotu přibalujeme ještě pláštěnky.

Vízum do USA máme, ale paradoxně nemáme vízum do Kanady. Přiletěli jsme sem totiž v době, kdy ještě nebylo potřeba. Protože tušíme, že by nás nemuseli pustit zpátky, radši to prověřujeme na ambasádě. V ČR samozřejmě nic neví a odkazují nás na ambasádu v Kanadě. V Kanadě pro změnu nemají žádnou adresu, kam by se dalo zajít zeptat. Všechno se musí vyřizovat po telefonu. Tam čeká zákeřný automat, který fikaně zapírá živýho ambasadora a v menu se to nalistovat nedá. Ať dělám, co dělám, v menu není ani žádná volba umožňující obejít automata. Čekám, až mi znovu přerecituje celou několikastránkovou nabídku a snažím se najít šém. Když už mi ji recituje potřetí, začínám být lehce podrážděný. Po třetím čtení to se mnou automat vzdává a přepíná mě někam jinam, kde to stejně nikdo nebere. Začínám vidět rudě. Znovu vytáčím číslo a opět půl hodiny poslouchám básničky. Vyšlo to až napotřetí. Milá paní mě ujistila, že pokud jedeme jen do USA, zpátky do Kanady nás pustí i bez víza. Nechávám si to poslat e-mailem. Radši si to vytiskneme a přibalíme do batůžku.

Díky olympiádě ve Vancouveru postavili novou trať metra až na letiště. Teda, neříkají tomu metro, ale Sky Train, protože v zemi jezdí jen malá část. Zbytek je na vysokých pilířích nad zemí. Jednu zastávku máme kousek od bytu, takže bereme batohy na záda a valíme.

Na letišti už jsme zvyklí na otázky typu "Jedete spáchat teroristický čin?", ale stejně nás v dotazníku opět dostala otázka: "Vezete jídlo, ovoce nebo zeleninu?". Odpovídáme radši "ne" a vyhazujeme sváču do popelnice. Let trvá lehce přes šest hodin. Naše GPS navigace ukazuje autíčko uprostřed moře a rychlost přes 800 km za hodinu.

Konečně Haváááj!!! Na letišti v Honolulu nás přivítali typicky po havajsku, věncem z květů orchidejí. Naložili nás do klimatizovaných mikrobusů a rozvezli do hotelů. I když je něco málo po půlnoci, rychle se ubytováváme a vyrážíme do ulic. Vzduch voní po orchidejích a moři. Je cítit tropická vlhkost.

Z hotelu to máme necelých 300 metrů na parádní písečnou pláž Waikiki beach. Moře tu maj opravdu slaný (samozřejmě to zkoušíme) a všude kolem rostou palmy. Cestou zpátky nás u hotelu polapil typický americký fastfood Denny's. Hamburger servírovaný na talíři a s příborem mě vždycky lehce pobaví.

Ráno nás budí kapky deště. Na balkónu máme židličky a stoleček a parádní výhled na moře. Bydlíme totiž ve dvacátým patře. Jen to počasí by mohlo být lepší. U snídaně v Denny's pozorujeme na ulici srandovní skupinky lidí. První rodinka, taťka zářivě žlutý boty, mamka zářivě žlutý boty, malej chlapeček se zářivě žlutejma botičkama. Druhá rodinka s červenejma deštníkama, třetí v modrobílejch pláštěnkách...

Přímo z hotelu se dá projít do bludiště mezinárodního tržiště. Na jedné straně nás pohltilo a vyplivlo až za pár hodin úplně někde jinde. Mezitím se počasí umoudřilo. Hurá na pláž!

Sluníčko už valí na plný pecky, asi 28 stupňů nad nulou. S takovouhle nám opalovací krém moc dlouho nevydrží. Z pláže můžeme jít v mokrejch plavkách bez převlíkání rovnou do hotelu do sprchy. Tomu říkám komfort.

Havaj se skládá z několika ostrovů. My jsme si vybrali ostrov O'ahu. Na šířku má asi 50 km a na dýlku 70. Skvěle tu funguje hromadná doprava. Autobusem za dva a čtvrt dolaru se dá objet klidně celý ostrov. Využíváme autobus na cestu k úpatí kráteru vyhaslé sopky Diamond head. Máme totiž za úkol schovat "poklad" do tajné schránky na vrcholu. Kamarád nám poslal minci, kterou našel v jiné tajné schránce (geocache) v ČR. Jejím úkolem je, aby procestovala svět a tak jsme ji kousek poposunuli. Z vrcholu sopky se kocháme úžasnejma panorámatama. Honolulu i s naším hotelem a Waikiki beach je pod náma jak na dlani, vedle kráter, v dálce hory, všude kolem moře...

Další den vyrážíme, vyzbrojeni šnorchlem, brejlema a ploutvema, prozkoumat jednu z nejlepších pláží, kde se dá pozorovat život pod vodou - Hanauma bay. Autobusem je to necelá půlhodinka cesty z hotelu. Do plážové tašky přidáváme výborný korejský BBQ a sushi na oběd.

Hanauma bay je záliv zaříznutý mezi kopečky, který ho chrání od otevřenýho moře. Průzračně modro-zelená voda, písečná pláž, palmy. Na dně se střídá písek s korálovým útesem. Už při prvním ponoření je nám jasný, že tady strávíme zbytek dovolené. Pod vodou to vypadá jako v akvárku. Ryby všech velikostí a barev. Visí u korálů a systematicky něco okusujou. Šestnáctigigová karta ve vodotěsným foťáku se pomalu zaplňuje. Jeden úplně přestane vnímat čas. Po hodince se z ničeho nic pode mnou začal vznášet nějakej balvan. Ha, není to balvan, ale želva :) A je zatraceně velká. Snad mě nekousne :) Zdá se, že umí plavat líp než já a taky rychleji. Ustupuju. Její velikost odhaduju tak na metr. Nádherně si ve vodě plachtí, sem tam se vynoří nadechnout a zase klesá ke korálům a pase se. Naštěstí mě úplně ignoruje. Další hodinka utekla, ani nevím jak.

Venku je pořád stejná teplota, zhruba těch 28 stupňů. Osycháme na dece, posilňujeme se korejským jídlem a prohlížíme fotky. Hele, nějakej vodotrys. A další.. Do ústí zátoky se na nás připlavaly podívat velryby. To akvárko tu maj fakt dokonalý. Občas dokonce některá i vyskočí a pak po ní zbyde jen obrovská sprška vody.

Večer dáváme u stánku na tržnici pravej nefalšovanej kokosák. Drobná dívčina čínského původu nám ho zručně otevřela sekáčkem a přidává dvě brčka. Vychlazený čerstvý kokosový mlíko po dni na pláži, jo, to je něco.. Ještě kokosovo-ananasovo-mangovej ledovej koktejl a jeden kokos z vyzrálýho ořechu na pokoj do hotelu.

Další dva dny opět plaveme v akvárku s rybičkama a se želvama pod dohledem velryb. Po večerech chodíme na jídlo do různých restaurací. V jedné nám zabalili jídlo na talíři do mořských chaluh. V jiné, japonské, nám pro změnu naservírovali opravdový nefalšovaný amarouny. Tuhý želé bez chuti a bez zápachu s křenovou hořčicí. Naštěstí jsme si to objednali jen jako takový zákusek. Aby nás trošku potrápili, dali nám místo příboru čínský hůlky. Lenka s tím nemá nejmenší problém, ale já se málem nenajedl. S rejží jsem si tam vyhrál celej večer.

Ten týden je nějak strašně krátká doba. Zkoušíme si půjčit auto. Bohužel, kdo si ho nezarezervoval dopředu, má smůlu. Je beznadějně vyprodáno. Zbývá na nás jedna zapadlá autopůjčovna, vypadající téměř nelegálně, stejně jako majitel a stejně jako auta, který půjčujou. Uzavíráme sázky, kde přesně se rozpadne. Že nedojede, víme jistě. Servis tu řeší zcela svérázným způsobem. Když se na palubní desce rozsvítí nějaká varovná kontrolka, přelepí ji lepící páskou, aby to klienty neznervózňovalo. Takovýmhle způsobem máme opravený hned dvě, brzdový světlo a kontrolu motoru. Taky se nemusíme bát, že by nám někdo rozbil okýnko při vykrádání auta a vlastně ani nemusíme zamykat. Mini jeep má totiž plátěnou střechu, po stranách úplně roztrhanou.

Bereme to rovnou přes hory na východní pobřeží a pak podél moře na sever. Honolulu je na jihu, kde jsou jen malý vlny. Sever je ráj surfařů. Po cestě opět zastavujeme na malé ovocné občerstvení a vychlazený kokosák. Každá farma tu má stánek, kde něco prodává. U jednoho jsme koupili grilovaný vepřový maso na špejli. Vypadá to sice spíš jak nějaká krysa, ale chutná výborně.

Na severním pobřeží jsou vlny opravdu nesrovnatelně větší než na jižním. Dokážou moc pěkně obalit celýho surfaře a pěkně si ho podat. Je to docela dobrá podívaná. Pěna, noha, ruka, prkno...

No nic, půjdeme to taky vyzkoušet. Vlny jsou tu takový, že to pro nás bude výzva i bez prkna. Volíme část pláže, kde jsou vlny "relativně menší" a někdo se tam už koupe. Sílu vln můžeme ochutnat okamžitě. První mi podráží nohy ještě na břehu a zpětný proud mě po písku stahuje do vody jako po klouzačce. Ale to už je na řadě další vlna, která je momentálně (když nedobrovolně sedím) o hodně vyšší než já. Letmým pohledem se ujišťuju, zda je pobřežní hlídka na svých místech. Je to dobrý, dokonce tu mají terénní čtyřkolku a nějakej ten vodní skůtr. Docela by mě zajímalo, jak by si s tím skůtrem pohrály vlny, ale zároveň doufám, že to dneska neuvidím.

Člověk by neřekl, jak je taková dovolená vysilující. Musíme jít doplnit energii grilovanou rybou a krevetama.

Cestou zpátky do Honolulu projíždíme vnitrozemím. Všude kolem silnice tu mají pole ananasu. Firma se jmenuje Dole. Tu známe, kupujeme od ní ananas v Kanadě. Teď si určitě v obchodě u regálu s ananasem pokaždé vzpomeneme na Havaj.

Je to neuvěřitelný, ale náš super-jeep zvládl celou 150 kilometrů dlouhou cestu bez ztráty kytičky.

Poslední den se vydáváme opět na Waikiki beach. Po včerejší zkušenosti z vln na severním pobřeží se nám zdá to jižní klidný skoro jako bazén. Ideální podmínky na vyzkoušení prkna. Waikiki beach je tím pověstná, většina surfařů se začíná učit právě zde. Mají tu prkenní půjčovnu rovnou na pláži. V dálce je vidět desítky nováčků čekajících právě na tu jejich vlnu. V písku na břehu zkouším na sucho pár cool pohybů, který jsme včera okoukali. Jo, to půjde. Ve vodě je prkno nějak míň stabilní než v písku, skoro se na něj ani nedá postavit. Naštěstí ho mám uvázaný k noze, takže mi nikam neuplave, když sem tam (pokaždé, když se snažím zvednout) neudržím rovnováhu.

Čas utíká a my musíme balit. Nějak se nám vůbec nechce z léta zpátky do jara. Z letištní haly se naposled podíváme na Waikiki beach, Diamond head a hory v dálce a už nám letí letadlo. Ještě pohled z výšky a pak už jen dalších šest hodin do Vancouveru.

Na imigračním kontrolují pracovní povolení a bez problémů nás pouští zpět do Kanady.

Tak jsme z dovolené na Havaji zpátky na dovolené v Kanadě :) Je to zvláštní pocit věšet mokrý plavky o pár hodin a tisíce kilometrů dál.

_____

Malá ukázka pro představu ze souboje s vlnama je zde.

Želva zde.

Serfař profesionál zde.

Další fotky tady.

16.1. Běžky na Cypress mountain

Zatímco minulý víkend jsme řádili na kajaku na řece Capilano, tenhle víkend zajedeme jenom o kousíček výš do hor nad Vancouver na běžky. Zde je jeden stupeň nad nulou, svítí sluníčko a sněhu ve vyšších polohách asi dva a půl metru, v nižších dostatek na běžkařskou stopu. Nám takovýhle počasí vyhovuje. Místní jsou ale hodně nervózní, protože se blíží olympiáda a poslední dobou moc nesněžilo. Zde na Cypress mountain mají proběhnout závody ve snowboardingu. Jestli teploty neklesnou pod nulu, nedá se připravovat ani umělý sníh.

Areál se skládá ze dvou částí - sjezdařské a běžkařské. Je tu desítky sjezdovek. Nejdelší má víc jak čtyři kilometry. Běžkařských tratí je tu skoro dvacet kilometrů a asi třetina je osvětlená, takže se dá jezdit na běžky i po setmění. Zároveň tu mají vyznačených deset kilometrů cest pro lidi na sněžnicích. V areálu jsou dvě "ohřívací" chaty, kde se může prokřehlý ztracený lyžař zahřát a načerpat další síly. Ještě jeden nepodstatný detail, celý areál je umístěný v lese úplně mimo civilizaci. V informační brožuře tu mají popsáno, co dělat, když potkáme medvěda. Nás to ale nemůže rozházet, protože přece každý malý dítě ví, že medvědi v zimě spí.

Vyrážíme do nejprudšího kopce v širokým dalekým okolí nabrat co nejdřív co největší výšku. V půjčovně nám dali běžky se šupinkama, který jsou ideální v tom, že do kopce nepodkluzujou. Díky tomu jsme nemusli ani mazat voskem. Za námahu při výstupu jsme náležitě odměněni nádherným výhledem na moře a ostrov Vancouver island. U nás je zvykem, že se k moři člověk jezdí opalovat, takže koukat na moře s běžkama na nohách je pro nás úplně nový zážitek.

Čím víc se vzdalujeme od parkoviště, tím krásnější a divočejší je příroda kolem. Zároveň bohužel klesá i síla signálu a já mám pohotovost. Třeba dneska nic nespadne. Přichází první kopec dolů. Šupinky na skluznici jsou sice do kopce vynikající, ale zdá se, že z kopce hodně nepříjemně brzdí... a taky vydávají srandovní zvuky.

Po chvíli se sklon kopce zvětšuje a stopa plynule přechází v takovou malou lehce zledovatělou sjezdovku. Šupinky teď už zběsile kvílí daleko vyšším tónem a o hodně hlasitěji. Začínáme litovat, že jich nemáme víc. Díky tomu, že jsme hned na začátku vystoupali hodně vysoko, zpátky to máme už jen z kopce. Nějak se nemůžeme shodnout na tom, jestli je to za odměnu nebo za trest. Dojíždíme až po setmění, takže s radostí využíváme zdejší osvětlení tratí.

Nezabloudili jsme, ohřívací chatu jsme nepotřebovali a medvědi zůstali zalezlí v brlohu. Ještě malá zastávka na vyhlídce, podívat se na noční osvětlený Vancouver a hurá do bytečku na čočkovou polívku, grilovanýho lososa a český pivečko.

______

Na Cypres mountain jsme byli i první víkend v lednu. Vydaji jsme se sem na sněžnice. Moc se nám to líbilo a už se těšíme, jak na sněžnicích vyrazíme doma na vandr.

9.1. - 10.1. Kajaky, bazén a řeka Capilano

Už dlouho jsme neseděli v kajaku. Rozhodli jsme se, že s tím něco musíme udělat. Internet nám prozradil, že ve Vancouveru se dá v zimě chodit trénovat eskymáky do asi pěti různých bazénů. Vybíráme trénink v Severním Vancouveru s naším oblíbeným kajakářským instruktorem Donem. Od nás je to přibližně 25 minut cesty autem. Trénink je každou druhou sobotu od půl osmé do půl desáté.

Vodní areál se skládá ze tří bazénů. Pro kajakáře jsou v jednom z nich vyhrazeny dvě dráhy. Sešlo se nás něco kolem deseti. Místa je tu dost. Super, eskymáky jsme nezapomněli. Z vedlejších bazénů nás chodí okukovat děti. Nejvíc se jim líbí fáze s hlavou pod vodou. Po vyčerpávajících dvou hodinkách boje se živlem si dáváme zaslouženou odměnu ve formě zdejší vířivky s vodou o teplotě 40 stupňů.

Po bazénu je na řadě společenská část večera. Jedeme spolu s Donem a dalšími kajakáři do blízké restaurace dát si něco malého dobrého k jídlu. Zaráží mě, že si všichni včetně řidičů objednávají pivo. Vysvětlují nám, že v Kanadě je to normální. Dechová zkouška tu probíhá asi takhle:

"Pil jste před jízdou?"

"Dal jsem si jedno pivo"

"Šťastnou cestu".

V Kanadě totiž nemají tak dobře rozvinutou hromadnou dopravu a do hospody daleko, takže se tu na pivo běžně jezdí autem. Věřím jim, ale stejně si objednávám nealko.

U večeře procvičujeme angličtinu. Don vlastní obchod a půjčovnu lodí, trénuje kajakáře a ještě stíhá trénovat hokejisty. Nenápadně jsme zabrousili na téma, kdopak asi letos vyhraje hokej na olympiádě. Navrhli jsme Donovi, že můžeme spolu sledovat finále Kanada - ČR a pak společně zapít naše vítězství. Zdá se, že jsme píchli do vosího hnízda. Bylo nám vysvětleno, že v Kanadě je úplně nejdůležitější hokej, pak hokej, pak hokej, pak dloooooouho nic .... a pak náboženství.

Někdo nadhodil, že se zítra jede zdejší řeka Capilano. Neváhám a domlouvám pro nás kajaky a podrobnosti, kam máme dojet. Na Capilano si brousíme zuby už od příjezdu do Vancouveru. Přes léto tahle řeka nemá vodu, ale na podzim a v zimě musí upouštět přehradu a pak je vody dost, někdy až moc. Jaký je právě vodní stav se dá sledovat zde: Capilano river. Zítra by měl být stav ideální - tři a půl až čtyři. Pod dva a půl se Capilano jet nedá a nad čtyřku už je to dost vostrý.

Vyrážíme ráno o půl desáté. I když je začátek ledna, ve Vancouveru není sníh. Teplota deset stupňů nad nulou. Co víc si přát? Ideální počasí na kajak. Tak trochu jako podzim.

Kontrolujeme stav vody. A sakra, čtyři a půl. To je o kousek víc, než ideální stav. Rada starších zasedla. Druhá alternativa je řeka Seymour. Nevíme, co zvolit. Don se pomalu rozhlíží kolem sebe. Jeho pohled se zastavil na mně s Lenkou. Zajiskřily mu očíčka a potutelně se usmál: "Capilano". Asi nám chce vrátit ten hokej..

Nasedáme u lososí farmy přímo pod přehradou. Dostat se k vodě znamená přelézt s kajakem dřevěný plůtek a sejít kamenitý svah. Stačí jeden pohled na řeku a je nám jasný, že to bude maso.

Nástupní místo je v mohutným proudu a hned následuje první peřejka s vlnou vyšší než sedící kajakář. Na prvích několika stech metrech řeka vtéká do kaňonu mezi skály, proud se zrychluje a vlny se zvyšují. Don jede jako první a ukazuje nám optimální dráhu. V tomhle proudu se každá chybička okamžitě projeví. Lenka eskymuje v druhé peřeji, já ve třetí. Jak jsme teď rádi, že jsme mohli eskymáky potrénovat včera v bazénu.

První třetina cesty byla nejnáročnější, dál už to jde. Ještě včera by se nám zbytek cesty zdál docela obtížej, ale dneska je to v porovnání s tím začátkem úplá brnkačka.

Jo, dali jsme Capilano!!!

Na focení nějak nebyl ani čas ani síla. Ukázka z Capilana je třeba zde. Natáčeno při stavu tři a půl: Capilano kamerou na helmě

Časová díra

Nějak jsem se zasekl v psaní zážitků. Zkusím pokračovat současností a občas dopsat i něco z minulosti.

17.8. - 31.8. Auto a daňové podvody

Konec srpna si krátíme návštěvou různých personálních agentur. Zdá se, že krize zavítala i do Kanady. Volných míst je tu nějak poskrovnu. Aspoň máme víc času na náš super bazén a posilovnu :) Taky jsme si pořídili stůl a trošku si dovybavili kuchyň.

Nedá mi to a zkouším poslat mail helikoptérám, zda jsem je dostatečně oslnil. Reagují okamžitě a výsledek mi volají. Určitě se mnou počítají.. na nějakou další pozici.. kterou třeba někdy jednou otevřou. Na tuhle už vzali někoho jinýho. Nevzdávám to a volám do druhé firmy - chlapíkovi z kavárny. Ten má pro mě novinku. Právě podepsali smlouvu s klientem a budou mě potřebovat.

Firma se jmenuje Peritas a sídlí v Calgary, což je asi tisíc kilometrů daleko od Vancouveru. Je to zhruba tak daleko jako z ČR do Chorvatska. Doufám, že nebudu muset dojíždět.

Smlouvu jsem dostal mailem, vytiskl poslední stránku, podepsal, nascanoval a podepsanou poslal zpátky mailem. Tím jsme zmákli všechny formality. Nastupuju prvního září. Budu pracovat jako IT support.

Asi budu muset upgradovat notebook. Náš cestovní, velikosti přerostlé peněženky, není na restartování procesů úplně postačující.

V obchodě nám k notebooku s typickým marketingovým úsměvem vnutili ještě multifunkční tiskárnu "zadarmo". "Zadarmo" zde znamená - zaplať polovinu a my ti za měsíc až dva ty peníze možná vrátíme šekem. Dostali nás, to musíme vyzkoušet :)

Pro firmu Peritas budu pracovat na kontrakt. To znamená, že nebudu její zaměstnanec, ale budu pracovat něco jako na živnosťák. Dalších několik dní trávím na internetu hledáním záludností této formy podnikání. Netuším, jestli si musím založit vlastní firmu nebo se někde zaregistrovat, jak budu platit daně.. Telefonická konzultace s daňovým pánem na daňové infolince vše vyjasnila. Výsledek je zarážející. Nemusím dělat vůbec nic. Úplně stačí na konci roku poslat daňové přiznání a zaplatit daň. Teda aspoň tak nějak zhruba jsem si to v rychlosti přeložil mojí dokonalou angličtinou. Snad nás tu nezavřou za daňový podvody.

Ve Vancouveru je v parku kousek od centra vodní ZOO, kde mají bílý velryby, delfíny a spoustu dalších mořských potvor. Vyhradili jsme si na návštěvu jedno odpoledne a zjistili, že je to zatraceně málo. Lenka mě třeba nemohla odtrhnout od chobotnice :) Já ji pak zase nemohl odtrhnout od stánku se zmrzlinou :) Fotky jsou zde.

Další nelehký úkol, co nás čeká, je sehnat auto. Kritérium výběru je jasný, auto musí uvézt na zahrádce dva kajaky. Opět hledáme na stránkách vancouver.kijiji.ca. Forda Escort splňuje všechny naše požadavky (dá se na něj přimontovat zahrádka). Sešli jsme se s majitelem, projeli a nechali si den na rozmyšlenou. Rozhodli jsme se, že ho koupíme. Je zvláštní, že majiteli se naše rozhodnutí nelíbí. Asi má k Fordíkovi citový vztah nebo tak něco. Odkládá prodej o den, pak o další den, pak o další.. Po několika dnech jsme ho přestali trápit a koupili na jiný inzerát parádního Forda Contour, 2,5 litru, šestiválec za 2.000 dolarů (33 tis Kč).

14.8. - 16.8. Vandr kolem Hope

Opět balíme, tentokrát na vandr. Podle průvodce a mapy jsme si vybrali městečko Hope a jeho okolí. Přes internet objednáváme lístky na autobus Greyhound za 25 dolarů na osobu a jednu cestu (asi 400 Kč za 150 km). Kdybysme lístek objednali 14 dní dopředu, stálo by nás to polovinu.

V Hope jsme zapadli do prvního zařízení restauračního typu, alespoň vzdáleně připomínajícího ideální hospůdku pro začátek vandru. Na jídlo tu mají bohatý výběr: hamburger se salátem, hamburger bez salátu, cheeseburger, hranolky..

K jídlu dáváme pivečko a na závěr sladký zákusek.

Kemp ve městě zavrhujeme a pěknou noční procházkou se přesouváme do dalšího kempu 8 km za Hope. Bear spreje plně v pohotovosti. V jednom kopci se nám málem podařilo předběhnout kamion. S kopcem má evidentně větší problémy než my a to máme na zádech batohy.

V kempu mají umělý jezírko 20x20 metrů, kam chodí číňani za poplatek zkoušet chytat ryby. Stavíme základní tábor a ráno (rozuměj po obědě) vyrážíme do hor.

Zvolili jsme si nepoužívanou neudržovanou cestu proti proudu jedné říčky. Je to do kopce, převážně pořád hustým křovím, nalevo strmý svah nahoru, napravo strmý svah dolu. Kdyby se před námi objevil medvěd (že tu bydlí se dá lehce poznat podle typických hromádek), neměli bysme kam uhnout. Po dvou hodinách chůze si neradi začínáme připouštět i variantu, že by se medvěd mohl objevit i za námi a odříznout nám tak cestu zpátky do údolí. To by se nám pak naše procházka lehce protáhla. Variantu s medvědem před a za námi si radši nepřipouštíme vůbec. Máme přesně vypočítáno, kdy to otočit a vydat se na zpáteční cestu, aby nám nezapadlo slunce nějak nevhod. I přes pečlivé plánování stejně přicházíme do kempu až za setmění.

V neděli volíme adrenalinově chudší návštěvu tunelů staré vlakové tratě. Projektant pojmenoval zastávky podle Shakespearových děl. Tunely se jmenují Othello tunnels. Místní scenérie přilákaly dokonce i filmaře. Údajně se tu natáčel Rambo: První krev. Vlaková trať byla velice úspěšná. Po dokončení byla víc jak polovinu roku mimo provoz kvůli lavinám nebo sesuvům půdy. Některé části se mohly projíždět jen v noci, aby cestující netrpěli závratěmi. Nakonec trať radši zavřeli a postavili jinou.

Po cestě jsme narazili na strom s lískovýma oříškama. Nadšeně jsme se na ně vrhli. Jaké bylo naše překvapení, když nás zákeřně pobodaly. Mají tu na sobě ostny jako bodláky. Takový ostrý, malý a strašně špatně se vytahujou z ruky. Stejně jsme ten strom celej otrhali :)

Nemáme zpáteční lístek do Vancouveru a netušíme, jestli půjde koupit jinak než přes internet. Taky netušíme, jestli dneska večer ještě vůbec něco jede. Cedule autobusové společnosti Greyhound je pověšená nad místní veřejnou prádelnou. Je to místnost plná obrovských praček na peníze. Nějakej divnej pán od jedné pračky se s námi chtěl dát do řeči. Až po chvíli jsme pochopili, že je to prodavač. Úplně vzadu má okýnko, kam zalezl a prodal nám lístky. Asi v rámci úspor tu mají kombinovanou pozici - prodavač/pradlena.

Do odjezdu zbývá ještě víc jak hodinka. Na závěr dáváme večeři v čínské restauraci. Víkend hodnotíme jako velice úspěšný.

------------

Další fotky z vandru