14.7. Přesun zpět do Kanady

Máme všechno perfektně vypočítaný. Vstáváme v devět.

Zjišťujeme, že přebalit krámy z kufru Matrixe jen do dvou batohů prostě není možný. Využíváme naši potravinovou krabici. Snad nám ji do letadla vezmou. Je to divný, ale to balení pokaždé zabere víc času než minule. Nabíráme zpoždění skoro hodinku. Nevadí, v plánu máme časovou rezervu.

Teď benzínka a dotankovat plnou. Dál potřebujeme myčku. Těžko budeme vysvětlovat, že to bahno je z asfaltky. Najít myčku v Anchorage byla bojovka, ale dali jsme to. Cože, volno je nejdřív za hodinu? Takovou časovou rezervu už zase nemáme. Ukecal jsem pána. Vystrčil nám z garáže hadici a kýbl. Za poloviční cenu si Matrixe můžeme umýt venku na parkovišti sami. Lenka odběhla do hypersupermarketu pro něco na zabalení krabice a já poctivě drhnu.

Za čtvrt hodiny je Lenka zpátky, Matrix čistej, já durch mokrej a parkoviště plný bahna. Nenápadně mizíme.

Lenka kontroluje čas odletu na letence. Zjistila, že tu mají údajně dva terminály. Do odletu necelý dvě hodiny, jestli budeme muset běhat s krabicí a batohama po letišti..

Klaplo to, paní se svačinou z autopůjčovny je na stejným terminálu jako náš odlet. Krabici jsme oblepili izolepou, pruty zrovna tak. Dohromady čtyři zavazadla. Odbavení proběhlo nad očekávání hladce. Navíc jsme dostali na všechny zavazadla cedulku "přednostní".

Jsme tu včas, stihli jsme dokonce i sváču. Na letence totiž píšou, že jídlo nedostaneme. Šetří kde můžou. Máme za sebou standardní bezpečnostní kontrolu i se zouváním. Do odletu jen pár minut a letadlo nikde. Správnej terminál, správnej čas, správný město, správný časový pásmo. Aha, oni už dopředu počítají s nedochvilností a tak na letenky píšou radši čas o půl hodiny dřív.

Při nástupu do letadla vyvolávají čísla sedadel. Jsme zvyklí čekat v davu a nastupovat jako jedni z posledních. Dneska ne, dneska čeká dav a my nevěřícně procházíme jako první. Máme sedadla 2D a 2F. Asi mezi náma bude někdo sedět.

Naše místo je hned u vchodu do letadla v části určené pro první třídu. Standardně jsou v letadle tři sedadla vedle sebe, tady jsou jen dvě a uprostřed sedí stoleček na myš. Fakt letíme první třídou.

Při podávání jídla nás nejdřív letuška přešla, ale hned v druhým kole jsme oběd dostali. Místo plastových talířů a příboru máme porcelán a nerez. Jo, není to špatný letět první třídou. Před jídlem se rozdává lehce navlhčenej horkej kus hadru na očištění rukou. Po jídle noviny. To je komfort.

Tak copak nám píšou? Zavedení vízové povinnosti pro Mexiko a ČR. No jo, platí to opravdu ode dneška. Doufáme, že nás se to týkat nebude, když máme to pracovní vízum. Trošku nás děsí věta, která je na něm napsaná: Neopravňuje k znovuvstoupení do země.

Tentokrát si můžeme prohlédnout desítky ledovců pro změnu z výšky. Trochu to připomíná Grónsko.

Letuška rozdává formuláře. To jsou ty důležitý pro pány z imigračního. Standardně zaškrtáváme, že nejsme teroristi a nejedeme loupit. U jedné otázky máme problém: Převážíte zbraně (nože, pepřové spreje...)? Máme hned dva spreje na medvědy. Něco o pepři se na nich taky píše. Radši se zeptáme přímo imigračních pánů, co zaškrtnout.

Let nám utekl strašně rychle. Mezi filmama jsme totiž našli Dobu ledovou II. Ta veverka je prostě borec :)

A jsme zase v Kanadě a zase u prvního okýnka, o kterým už víme, že imigrační není a že nás tam teprve pošlou. Je to divný, vízum je v pořádku, můžeme vstoupit do Kanady a nemusíme na imigrační. Paní ale pořádně červeně zatrhává kolonku s pepřovým sprejem a posílá nás na bezpečnostní prohlídku. Jo, jsme tady, imigrační okýnko necháváme daleko za sebou, tohle bude brnkačka.

Vyšla na nás strašně důležitá slečna s neprůstřelnou vestou. Spreje na medvědy považuje za hračku pro děti, ale vůbec se jí nelíbí, jak jsme se až k ní mohli dostat bez víza. Ona přece ví, že ode dneška vízum mít musíme. Zdá se, že to hodlá řešit i když to nespadá do její kompetence. Trpělivě jí vysvětlujeme, že máme přece pracovní vízum a že už jsme tu na něj byli. Ona nám na oplátku vysvětluje, že nemáme pracovní vízum, ale jen pracovní povolení a to s vízem nemá nic společnýho. Prej máme štěstí, že jsme narazili právě na ni. Půjde osobně na imigrační a pokusí se něco vymyslet.

Mezitím, co my čekáme na rozsudek, vedle rozebírají nějakýmu háškovi batoh do poslední šňůrky. Zatím u něj našli jeden náboj, tak mu domlouvají, ať se radši přizná, protože jestli tu pistoli snědl, na rentgenu to stejně poznají.

Neprůstřelná slečna je zpátky. Tvrdí, že bez ní bysme měli obrovský problémy a že to všechno zařídila. Do pasu nám přibylo povolení k pobytu v Kanadě platný jen a pouze na dnešek. Zvídavě se ptáme, k čemu nám bude povolení k pobytu na jeden den, když tu chceme zůstat rok. Slečna nám vysvětlila, že bez tohoto povolení bysme neprošli kontrolou a nemohli vstoupit do Kanady. Jakou kontrolou, když ona byla poslední, to nám nevysvětlila. No a my jsme se už radši na nic víc neptali.