Časová díra

Nějak jsem se zasekl v psaní zážitků. Zkusím pokračovat současností a občas dopsat i něco z minulosti.

17.8. - 31.8. Auto a daňové podvody

Konec srpna si krátíme návštěvou různých personálních agentur. Zdá se, že krize zavítala i do Kanady. Volných míst je tu nějak poskrovnu. Aspoň máme víc času na náš super bazén a posilovnu :) Taky jsme si pořídili stůl a trošku si dovybavili kuchyň.

Nedá mi to a zkouším poslat mail helikoptérám, zda jsem je dostatečně oslnil. Reagují okamžitě a výsledek mi volají. Určitě se mnou počítají.. na nějakou další pozici.. kterou třeba někdy jednou otevřou. Na tuhle už vzali někoho jinýho. Nevzdávám to a volám do druhé firmy - chlapíkovi z kavárny. Ten má pro mě novinku. Právě podepsali smlouvu s klientem a budou mě potřebovat.

Firma se jmenuje Peritas a sídlí v Calgary, což je asi tisíc kilometrů daleko od Vancouveru. Je to zhruba tak daleko jako z ČR do Chorvatska. Doufám, že nebudu muset dojíždět.

Smlouvu jsem dostal mailem, vytiskl poslední stránku, podepsal, nascanoval a podepsanou poslal zpátky mailem. Tím jsme zmákli všechny formality. Nastupuju prvního září. Budu pracovat jako IT support.

Asi budu muset upgradovat notebook. Náš cestovní, velikosti přerostlé peněženky, není na restartování procesů úplně postačující.

V obchodě nám k notebooku s typickým marketingovým úsměvem vnutili ještě multifunkční tiskárnu "zadarmo". "Zadarmo" zde znamená - zaplať polovinu a my ti za měsíc až dva ty peníze možná vrátíme šekem. Dostali nás, to musíme vyzkoušet :)

Pro firmu Peritas budu pracovat na kontrakt. To znamená, že nebudu její zaměstnanec, ale budu pracovat něco jako na živnosťák. Dalších několik dní trávím na internetu hledáním záludností této formy podnikání. Netuším, jestli si musím založit vlastní firmu nebo se někde zaregistrovat, jak budu platit daně.. Telefonická konzultace s daňovým pánem na daňové infolince vše vyjasnila. Výsledek je zarážející. Nemusím dělat vůbec nic. Úplně stačí na konci roku poslat daňové přiznání a zaplatit daň. Teda aspoň tak nějak zhruba jsem si to v rychlosti přeložil mojí dokonalou angličtinou. Snad nás tu nezavřou za daňový podvody.

Ve Vancouveru je v parku kousek od centra vodní ZOO, kde mají bílý velryby, delfíny a spoustu dalších mořských potvor. Vyhradili jsme si na návštěvu jedno odpoledne a zjistili, že je to zatraceně málo. Lenka mě třeba nemohla odtrhnout od chobotnice :) Já ji pak zase nemohl odtrhnout od stánku se zmrzlinou :) Fotky jsou zde.

Další nelehký úkol, co nás čeká, je sehnat auto. Kritérium výběru je jasný, auto musí uvézt na zahrádce dva kajaky. Opět hledáme na stránkách vancouver.kijiji.ca. Forda Escort splňuje všechny naše požadavky (dá se na něj přimontovat zahrádka). Sešli jsme se s majitelem, projeli a nechali si den na rozmyšlenou. Rozhodli jsme se, že ho koupíme. Je zvláštní, že majiteli se naše rozhodnutí nelíbí. Asi má k Fordíkovi citový vztah nebo tak něco. Odkládá prodej o den, pak o další den, pak o další.. Po několika dnech jsme ho přestali trápit a koupili na jiný inzerát parádního Forda Contour, 2,5 litru, šestiválec za 2.000 dolarů (33 tis Kč).

14.8. - 16.8. Vandr kolem Hope

Opět balíme, tentokrát na vandr. Podle průvodce a mapy jsme si vybrali městečko Hope a jeho okolí. Přes internet objednáváme lístky na autobus Greyhound za 25 dolarů na osobu a jednu cestu (asi 400 Kč za 150 km). Kdybysme lístek objednali 14 dní dopředu, stálo by nás to polovinu.

V Hope jsme zapadli do prvního zařízení restauračního typu, alespoň vzdáleně připomínajícího ideální hospůdku pro začátek vandru. Na jídlo tu mají bohatý výběr: hamburger se salátem, hamburger bez salátu, cheeseburger, hranolky..

K jídlu dáváme pivečko a na závěr sladký zákusek.

Kemp ve městě zavrhujeme a pěknou noční procházkou se přesouváme do dalšího kempu 8 km za Hope. Bear spreje plně v pohotovosti. V jednom kopci se nám málem podařilo předběhnout kamion. S kopcem má evidentně větší problémy než my a to máme na zádech batohy.

V kempu mají umělý jezírko 20x20 metrů, kam chodí číňani za poplatek zkoušet chytat ryby. Stavíme základní tábor a ráno (rozuměj po obědě) vyrážíme do hor.

Zvolili jsme si nepoužívanou neudržovanou cestu proti proudu jedné říčky. Je to do kopce, převážně pořád hustým křovím, nalevo strmý svah nahoru, napravo strmý svah dolu. Kdyby se před námi objevil medvěd (že tu bydlí se dá lehce poznat podle typických hromádek), neměli bysme kam uhnout. Po dvou hodinách chůze si neradi začínáme připouštět i variantu, že by se medvěd mohl objevit i za námi a odříznout nám tak cestu zpátky do údolí. To by se nám pak naše procházka lehce protáhla. Variantu s medvědem před a za námi si radši nepřipouštíme vůbec. Máme přesně vypočítáno, kdy to otočit a vydat se na zpáteční cestu, aby nám nezapadlo slunce nějak nevhod. I přes pečlivé plánování stejně přicházíme do kempu až za setmění.

V neděli volíme adrenalinově chudší návštěvu tunelů staré vlakové tratě. Projektant pojmenoval zastávky podle Shakespearových děl. Tunely se jmenují Othello tunnels. Místní scenérie přilákaly dokonce i filmaře. Údajně se tu natáčel Rambo: První krev. Vlaková trať byla velice úspěšná. Po dokončení byla víc jak polovinu roku mimo provoz kvůli lavinám nebo sesuvům půdy. Některé části se mohly projíždět jen v noci, aby cestující netrpěli závratěmi. Nakonec trať radši zavřeli a postavili jinou.

Po cestě jsme narazili na strom s lískovýma oříškama. Nadšeně jsme se na ně vrhli. Jaké bylo naše překvapení, když nás zákeřně pobodaly. Mají tu na sobě ostny jako bodláky. Takový ostrý, malý a strašně špatně se vytahujou z ruky. Stejně jsme ten strom celej otrhali :)

Nemáme zpáteční lístek do Vancouveru a netušíme, jestli půjde koupit jinak než přes internet. Taky netušíme, jestli dneska večer ještě vůbec něco jede. Cedule autobusové společnosti Greyhound je pověšená nad místní veřejnou prádelnou. Je to místnost plná obrovských praček na peníze. Nějakej divnej pán od jedné pračky se s námi chtěl dát do řeči. Až po chvíli jsme pochopili, že je to prodavač. Úplně vzadu má okýnko, kam zalezl a prodal nám lístky. Asi v rámci úspor tu mají kombinovanou pozici - prodavač/pradlena.

Do odjezdu zbývá ještě víc jak hodinka. Na závěr dáváme večeři v čínské restauraci. Víkend hodnotíme jako velice úspěšný.

------------

Další fotky z vandru

1.8. - 13.8. Stěhování a zařizování bytu v Burnaby

Konečně se stěhujeme. V hotelu jsme všechno pěkně zabalili. Opět je toho víc, než jsme čekali. Nějak se nám ty naše věci rozrůstají. Na recepci radši objednáváme taxíka s pořádným kufrem.

Přijel pán s turbanem na hlavě a kufrem tak na dvě nákupní tašky. Jak do něj nacpal ty naše batohy a všechno ostatní, je mi dodnes záhadou.

Náš nový byteček je nezařízený. Máme ale štěstí, zrovna dneska se tu mění asi deset nájemníků a jedni po sobě nechali krásnou sedačku a krásnou velkou matraci. Všechno to vypadá jako by to právě přivezli z obchodu. Bereme. Jak si tak táhneme matraci, zastavil nás místní údržbář a vnutil nám ještě nádherný kancelářský křeslo ve světlé kůži. Dokupujeme prostěradlo a hned první den můžeme spát na naší nové matraci. To se nám to pěkně zařizuje.

Konečně si můžeme vařit sami. Čínská, vietnamská, japonská a thaiská kuchyně je sice dobrá, ale čtrnáct dní docela stačilo. Pořizujeme zásadní věc, hlubokou pánvičku s pokličkou a děláme kuřecí srdíčka s rýží.

Třetí den ráno dostáváme první místní korespondenci - upomínku, že jsme nezaplatili nájem. Doufám, že jde o nedorozumění, zaplaceno máme a měsíc snad ještě neuběhl, to bych určitě poznal. Jdeme to prověřit. Přestože je pondělí, kancelář je zavřená. Čínská sousedka nám prozradila, že dneska tady v Kanadě mají přece státní svátek.

Asi za hodinku někdo volá. Že by kvůli práci? Ne, je to paní z ubytovací kanceláře a připomíná nám nedoplatek nájmu. Vrcíme se do kanceláře. Zjišťujeme, že kancelář je otevřená kromě vánoc pořád. Paní si dneska ráno jen na chvilku někam odskočila. Taky zjišťujeme, že nájem, co jsme zaplatili, je nájem až na poslední měsíc, ne na první. Nějak mi unikla logika celé operace. Před nastěhováním člověk zaplatí všechno, o co si řeknou a hned po nastěhování dostane upomínku a musí zaplatit ještě jeden měsíc. Proč to nechtěli rovnou?

Z vrtulníků se zatím neozvali. Jdu zkusit další pohovor do jiné firmy. Konkrétní pracovní pozici zrovna teď nemají, půjde jen o pokec o budoucích příležitostech nad kávičkou v kavárně Starbucks. Sako s černým proužkem nechávám doma ve skříni. Dobře jsem udělal, pan obchodník přišel v kraťasech a tričku. Výsledek je podobný jako u vrtulníků, prý se mi ozve.

Provádíme útok na Ikeu. Dovážíme si lampičky, příbory, talíře, sklenice, peřiny a spoustu dalších užitečných věcí.

Obchodník se ozval docela rychle. Domluvil mi další pohovor po telefonu s majitelem firmy. Po pohovoru s majitelem následuje ještě jeden telefonický pohovor s jejich vývojářem. Tolik angličtiny jsem naposled použil snad jen při maturitě.

Začínáme pravidelně chodit do posilovny a do bazénu. Jo, na tohle se zvyká moc pěkně. Posilovna v přízemí, bazén na zahradě. Tušíme, že po návratu zpátky do ČR nám bude něco chybět.

Od prvního dne máme zavedený vysokorychlostní internet. Zprovoznil jsem nám bezdrátovou síť, takže můžeme surfovat třeba rovnou z lehátka u bazénu.

Na víkend přijímáme pozvání od Ládi (bratr Lenčiny bývalé kolegyně z práce) na firemní piknik ve Stanley parku. Přijemná akcička s grilováním lososů na cedrovém dřevě. Ve Stanley parku je Vancouverské akvárium s velrybama a taky jim tu volně po parku pobíhají mývalové. Sem se určitě ještě někdy zajedeme podívat.

Další víkend máme v plánu náš první kanadský vandr.

-----------------------------

Fotky z bytu

14.7. - 31.7. Bydlení, sea kajaky, helikoptéry a pláž

A jsme zase v Kanadě. Taxík nás dovezl do našeho hotelu mezi individua.

Nejsme si úplně jistí, jak je to s tím naším pracovním vízem a tak si radši rychle jdeme zařídit "Social Insurance Number". Je to číslo, které každý zaměstnavatel vyžaduje. Kdo má číslo, je tu legálně.

Máme štěstí, úřednicím stačí pracovní povolení. Vízum je nezajímá. Máme se tu zastavit za 14 dní pro kartičku.

Dalším úkolem je sehnat si bydlení. Na internetu jsme našli zdejší inzertní server vancouver.kijiji.ca a na něm první zajímavý inzerát. V hotelu na pokoji máme telefon (25 centů za libovolně dlouhý hovor), domlouváme si schůzku.

Je to byt v přízemí rodinného domku. Zdá se, že nám pěkně zrekonstruovali garáž. Je tu zbrusu nová kuchyň a dva pokojíčky. Byt je nezařízený. Tma jako ve sklepě, okolí nic moc a majitelé jsou děsně pesimističtí slovinci, oba bez práce. Výhodou je zastávka metra (Sky Train) kousek od domu. Necháváme si den na rozmyšlenou.

Další inzerát je v Metrotownu, hodně to tu připomíná Budějovickou :) Majitel nám byt krásně vylíčil. Je plně vybavený. Máme si rovnou vzít batohy a nastěhovat se. Je to číňan, ti jsou asi skromní. Plně vybaveno znamená gauč, stoleček a starou televizi. Aby to napravil, hrdě nám ve sklepě ukázal místnost s boxovacím pytlem. Můžeme tam chodit pravidelně trénovat. Místo garáže tu taky mají sklepní bazén. Opět si bereme den na rozmyšlenou.

Když už jsme v téhle části připomínající Budějovickou, jdeme to tu trochu prozkoumat. Mají tu hodně paneláčků, třeba na něco narazíme sami. Zkoušíme na dveřích najít nějaký kontakt na správce, ale moc se nedaří. Asi vypadáme, podezřele. Zastavil nás chlapík a dal se s námi do řeči. Je to ital a umí říct česky "jak še daží" a "dobže". Vysvětlil nám, že tyhle domy jsou jedny z nejlepších a nejdražších široko daleko a že nejsou k pronájmu. Ukázal nám směr, kde bysme mohli být úspěšnější.

Kousek od milionářské čtvrti jsou paneláčky s obrovskou cedulí: K pronájmu. Jdeme vyzkoušet hned ten první. Přímo v přízemí tu mají pronajímací kancelář. Zrovna se jim uvolnilo jedno "studio" - taková garsonka. Normálně je k mání jen zhruba asi jednou za čtvrt roku. Stačil první pohled. Bereme! Budeme mít balkón, posilovnu, saunu, společenskou místnos s kulečníkem, sklep, hlídače a bazén :)

Už jen drobnost. Chtějí po nás výpis z účtu. Stačí jim výpis z účtu v ČR, ale chtějí ho hned, jinak byt pronajmou někomu dalšímu. Vyrážíme do ulic najít někde internetovou kavárnu. V první kavárně se jim zrovna dneska rozbila jediná tiskárna. V kopírovacím centru mají hromadu funkčních kopírek a tiskáren, ale nemají připojení na internet. V další internetové kavárně kupodivu nemají ani tiskárny ani počítače, jen wifi signál. V bance aspoň vybíráme peníze na nájem rozhodnuti vnutit jim je, aby nám byteček nechali. Peníze zabraly, výpis jim můžeme poslat ráno faxem. Jóó, bydlíme!

Individuí si ještě užijeme dostatečně, byt je volný až od prvního srpna. V hotelu jsme zjistili, že máme v ceně snídani. Ta se ale podává jen do devíti, takže ji většinou nestíháme. Vstáváme totiž zhruba kolem poledne. :)

O víkendu vyrážíme na pláž. Jdeme na jisto přímo do půjčovny sea kajaků. Je tu nádherný počasí, krásná pláž a zrovna dneska tu je v místním parku folkový festival. Muziku můžeme poslouchat rovnou z kajaků. Eskymáky jsme nezapomněli. Mořský kajak má oproti normálnímu navíc kormidlo, který se ovládá nohama. Zjistil jsem, že kajak se dá ovládat i bez kormidla. Hned po vyplutí jsem ho totiž urval.

V neděli vyrážíme okouknout řeku Capillano, která teče ze severu z vodní nádrže v horách kousek nad Vancouverem až skoro do centra. Teď je řeka suchá, ale za pár měsíců se tu bude dát parádně řádit na kajacích. Podél řeky tu rostou obrovský keře. Jeden by nečekal, že na nich najde borůvky. Občas se tu dá najít i keř brusinek. Teda aspoň to tak vypadá, snad se neotrávíme.

Zakládáme si účet v bance, kupujeme zdejší SIM karty a rozesíláme první životopisy. Docela rychle se mi ozvali z firmy, která vlastní asi 250 helikoptér v 35 zemích po celým světě. Za pár dní volají znovu a zvou mě na pohovor. Další víkend trávíme v obrovským nákupním centru v Metrotownu vybíráním obleku a bot. Na pohovor přece nemůžu jít v kraťasech. Vítězí černý oblek s drobným černým proužkem za 135 dolarů i se zakrácením kalhot u místního krejčího.

Pohovor trval asi 45 minut. Moje věty typu: "Já být IT odborníka. Dej práci, jinak já smutná být." je určitě oslnily. Prý se mi ozvou.

Čekání na nový byteček si krátíme pravidelnou návštěvou úžasné pláže Jericho beach. Vzduch 35 stupňů, moře 22, co víc si přát. Hned vedle pláže je park, kde se dá dobře ukrýt před sluníčkem do stínu stromů a moc dobře se tu hrajou žolíci. Kousek od nás se seběhl hlouček lidí a několik členů zdejší pobřežní hlídky. Vedrem tu zkolabovala nějaká paní. Odborně na ni stříkají vodu z dětské pistolky. Pomáhá to, paní už se hejbe. Stejně ji ale odváží sanitka. Na druhou stranu od nás zalepuje pobřežní hlídka nějakýmu mladíkovi puchýře na chodidlech. Je pravda, že když se jdeme koupat do moře, musíme strašně rychle utíkat a nezastavovat, jinak bysme dopadli asi podobně. Písek tu šíleně pálí.

Navštěvujeme zdejší Ikeu a kupujeme si dva péřový polštáře, v hotelu je mají moc tvrdý. Cítíme se tu jako doma, Ikea vypadá úplně stejně jako u nás. Mají tu i mandlový zákusek :) Náš nový byteček bude nezařízený, takže se tu určitě ještě aspoň jednou ukážeme.

V čínském jídlo-supermarketu T&T se nám moc líbí výběr exotického ovoce. Vybíráme to nejpodivnější a od každýho bereme kousek na ochutnání. U něčeho vůbec netušíme, co se z toho vlastně jí. Opět doufáme, že snad neprodávají nic jedovatýho a že to přežijeme. Jako tečičku na závěr našich ovocno-zeleninových hodů všechno zapíjíme litrem mléka.

----

Další fotky z ovocných hodů a z kajaků.

14.7. Přesun zpět do Kanady

Máme všechno perfektně vypočítaný. Vstáváme v devět.

Zjišťujeme, že přebalit krámy z kufru Matrixe jen do dvou batohů prostě není možný. Využíváme naši potravinovou krabici. Snad nám ji do letadla vezmou. Je to divný, ale to balení pokaždé zabere víc času než minule. Nabíráme zpoždění skoro hodinku. Nevadí, v plánu máme časovou rezervu.

Teď benzínka a dotankovat plnou. Dál potřebujeme myčku. Těžko budeme vysvětlovat, že to bahno je z asfaltky. Najít myčku v Anchorage byla bojovka, ale dali jsme to. Cože, volno je nejdřív za hodinu? Takovou časovou rezervu už zase nemáme. Ukecal jsem pána. Vystrčil nám z garáže hadici a kýbl. Za poloviční cenu si Matrixe můžeme umýt venku na parkovišti sami. Lenka odběhla do hypersupermarketu pro něco na zabalení krabice a já poctivě drhnu.

Za čtvrt hodiny je Lenka zpátky, Matrix čistej, já durch mokrej a parkoviště plný bahna. Nenápadně mizíme.

Lenka kontroluje čas odletu na letence. Zjistila, že tu mají údajně dva terminály. Do odletu necelý dvě hodiny, jestli budeme muset běhat s krabicí a batohama po letišti..

Klaplo to, paní se svačinou z autopůjčovny je na stejným terminálu jako náš odlet. Krabici jsme oblepili izolepou, pruty zrovna tak. Dohromady čtyři zavazadla. Odbavení proběhlo nad očekávání hladce. Navíc jsme dostali na všechny zavazadla cedulku "přednostní".

Jsme tu včas, stihli jsme dokonce i sváču. Na letence totiž píšou, že jídlo nedostaneme. Šetří kde můžou. Máme za sebou standardní bezpečnostní kontrolu i se zouváním. Do odletu jen pár minut a letadlo nikde. Správnej terminál, správnej čas, správný město, správný časový pásmo. Aha, oni už dopředu počítají s nedochvilností a tak na letenky píšou radši čas o půl hodiny dřív.

Při nástupu do letadla vyvolávají čísla sedadel. Jsme zvyklí čekat v davu a nastupovat jako jedni z posledních. Dneska ne, dneska čeká dav a my nevěřícně procházíme jako první. Máme sedadla 2D a 2F. Asi mezi náma bude někdo sedět.

Naše místo je hned u vchodu do letadla v části určené pro první třídu. Standardně jsou v letadle tři sedadla vedle sebe, tady jsou jen dvě a uprostřed sedí stoleček na myš. Fakt letíme první třídou.

Při podávání jídla nás nejdřív letuška přešla, ale hned v druhým kole jsme oběd dostali. Místo plastových talířů a příboru máme porcelán a nerez. Jo, není to špatný letět první třídou. Před jídlem se rozdává lehce navlhčenej horkej kus hadru na očištění rukou. Po jídle noviny. To je komfort.

Tak copak nám píšou? Zavedení vízové povinnosti pro Mexiko a ČR. No jo, platí to opravdu ode dneška. Doufáme, že nás se to týkat nebude, když máme to pracovní vízum. Trošku nás děsí věta, která je na něm napsaná: Neopravňuje k znovuvstoupení do země.

Tentokrát si můžeme prohlédnout desítky ledovců pro změnu z výšky. Trochu to připomíná Grónsko.

Letuška rozdává formuláře. To jsou ty důležitý pro pány z imigračního. Standardně zaškrtáváme, že nejsme teroristi a nejedeme loupit. U jedné otázky máme problém: Převážíte zbraně (nože, pepřové spreje...)? Máme hned dva spreje na medvědy. Něco o pepři se na nich taky píše. Radši se zeptáme přímo imigračních pánů, co zaškrtnout.

Let nám utekl strašně rychle. Mezi filmama jsme totiž našli Dobu ledovou II. Ta veverka je prostě borec :)

A jsme zase v Kanadě a zase u prvního okýnka, o kterým už víme, že imigrační není a že nás tam teprve pošlou. Je to divný, vízum je v pořádku, můžeme vstoupit do Kanady a nemusíme na imigrační. Paní ale pořádně červeně zatrhává kolonku s pepřovým sprejem a posílá nás na bezpečnostní prohlídku. Jo, jsme tady, imigrační okýnko necháváme daleko za sebou, tohle bude brnkačka.

Vyšla na nás strašně důležitá slečna s neprůstřelnou vestou. Spreje na medvědy považuje za hračku pro děti, ale vůbec se jí nelíbí, jak jsme se až k ní mohli dostat bez víza. Ona přece ví, že ode dneška vízum mít musíme. Zdá se, že to hodlá řešit i když to nespadá do její kompetence. Trpělivě jí vysvětlujeme, že máme přece pracovní vízum a že už jsme tu na něj byli. Ona nám na oplátku vysvětluje, že nemáme pracovní vízum, ale jen pracovní povolení a to s vízem nemá nic společnýho. Prej máme štěstí, že jsme narazili právě na ni. Půjde osobně na imigrační a pokusí se něco vymyslet.

Mezitím, co my čekáme na rozsudek, vedle rozebírají nějakýmu háškovi batoh do poslední šňůrky. Zatím u něj našli jeden náboj, tak mu domlouvají, ať se radši přizná, protože jestli tu pistoli snědl, na rentgenu to stejně poznají.

Neprůstřelná slečna je zpátky. Tvrdí, že bez ní bysme měli obrovský problémy a že to všechno zařídila. Do pasu nám přibylo povolení k pobytu v Kanadě platný jen a pouze na dnešek. Zvídavě se ptáme, k čemu nám bude povolení k pobytu na jeden den, když tu chceme zůstat rok. Slečna nám vysvětlila, že bez tohoto povolení bysme neprošli kontrolou a nemohli vstoupit do Kanady. Jakou kontrolou, když ona byla poslední, to nám nevysvětlila. No a my jsme se už radši na nic víc neptali.

10.7. - 13.7. Pižmoni, Kenai a víza

Z Valdezu jsme přes národní park Wrangel dojeli do kempu na řece Klutina. Kemp je plnej rybářů. Právě tu pro změnu táhnou královští lososi. Ti už nás nezajímají, vezeme si svoje růžový a tady si je ugrilujeme. Zjistili jsme, že velikost našeho roštu je čtyři. Buď se na něj vejdou čtyři ryby nebo čtvrtina ryby :)

Dali jsme jen jednu. Víc už se do nás nevešlo. Moooc dobrá, vlastnoručně ulovená, vykuchaná a ugrilovaná.

Náš měsíční výlet se pomalu chýlí ke konci. Z našeho plánovaného kolečka po Aljašce už nám zbývá jen kousek do Anchorage. Tentokrát je to na západ. Po cestě nás čeká další ledovec. Tenhle je asi největší, co jsme zatím viděli. Je neděle, dneska máme slavnostní oběd, losos s kukuřicí.

Na farmě kousek od naší trasy chovají pižmoně. To zní divně, ty musíme vidět. Pižmoni jsou typická severská zvířata. Je to v podstatě bizon do sněhu. Mají trošku problém s globálním oteplováním. Když v zimě omylem zaprší, zmokne jim srst a zmrzne na kámen. Pokud si pak pižmoň lehne, přimrzne.

Tak a jsme opět v Anchorage. Do odletu zbývají dva dny, to ještě stihneme poloostrov Kenai. V hypersupermarketu jsme dokoupili chybějící zásoby - česnek za $0,75 a rychle mizíme na jih.

Jedna křižovatka nebyla úplně srozumitelně označená. Po třiceti kilometrech si neplánovaně prohlížíme davy rybářů a městečko Hope. Takže zpátky na křižovatku a o odbočku dál. Z pangejtu za zatáčkou na nás kouká los a vesele si přežvykuje. U silnice tu mají výstražnou ceduli s losí podobiznou a číslem, kolik už jich letos řidiči srazili. Na talíř se jich dostalo několik stovek. Pořád jsme přejezení rybama, tak radši zpomalujeme.

Poloostrov Kenai má lesy, hory, jezera a řeky s parádní modrozelenou vodou. Lidi z Aljašky sem jezdí na dovolenou. Zdejší rybář, bývalý aljašský řidič náklaďáku, nám vyjmenoval nejlepší místa pro život na Aljašce: 1. Kenai, 2. Anchorage, 3. Valdez.

Ve městě Kenai u řeky Kenai na poloostrově Kenai se loučíme s Aljaškou a vracíme se zpátky do Anchorage do našeho kempu s železniční tratí a leteckým koridorem. Je to zvláštní, pořád tu stojí to auto, co v noci startovalo, aby se výrostci uvnitř zahřáli. Zatímco my jsme projeli celou Aljašku, výrostci museli napočítat stovky nočních vlaků, tomu říkám výdrž.

Zítra letíme zpátky do Vancouveru. Letenku zkontrolovat nemůžu, protože v kempu zrovna vypadla wifi. Navíc jsme z domova dostali několik SMSek, že Kanada opět zavedla víza. Nové opatření má platit od 14.7. no a to je právě zítra. To zase bude akce. Jdeme se na to vyspat.

Z Valdezu tu ještě máme video s medvídkem a další fotky.

6.7. - 10.7. Valdez, medvěd a růžový losos u ledu

Ráno jsme posnídali na břehu Yukonu, přejeli trajektem a vrhli se na prašnou cestu. Na hranicích nás bez problému pustili zpátky na Aljašku. Až teď jsme si tu všimli takové nenápadné cedule, že si máme přesunout čas o hodinu. Celou dobu v Dawsonu jsme žili v jiné časové dimenzi než ostatní. Pravda, zdálo se nám to divný, že recepci zavírali o hodinu dřív..

Z Toku jedeme na jih směr Glennallen. Zakempovali jsme kousek pod Tokem. Těšili jsme se, jak se krásně vyspíme. V Dawsonu uprostřed města to nebylo úplně ideální. Zde je kemp opět v lese a je tu jen pár karavanů. Kousek za naším stanem je částečně vyschlý koryto řeky. Zdá se, že si ho velice oblíbila jedna sova-výr. V pravidelných intervalech nás o tom celou noc informovala. Nad ránem to zabalila a šla spát. Místo ní se v liduprázdném kempu objevilo komando hasičů. Zrovna na dnešek zde mají plánovaný cvičení. Prej jdou zachraňovat do lesa imaginární srub v plamenech. Vysílačky valí na plný pecky.

Zase už máme chuť na pořádnou grilovanou rybičku. Na mapě jsme našli několik jezer, ale všechny se nám podařilo přejet. Zastavili jsme až u řeky Indiana river. V rybářských pravidlech jsme se dočetli, že je zde povoleno lovit ryby lukem a šípem. Snad nás tu nepřepadnou nějací indiáni. Chceme se dostat k ústí. Kolem řeky vede taková cesta necesta, která po několika stech metrech končí. V blátě se nám podařilo identifikovat pěkně otisklý pořádný medvědí tlapy a vedle nich tlapičky stejnýho tvaru o hodně menší. Radši zkusíme jinou řeku.

V Glennallenu mají v kempu internet, slanou pitnou vodu a štěně, kterýmu se líbí náš notebook a děsně ho baví kousat do nafukovacích karimatek. Odvážně jsem přes internet zkusil zkontrolovat, jestli máme opravdu platnou letenku zpátky do Vancouveru a jestli je na ten den a tu hodinu, co jsme si ji objednávali. Taky nás zajímá, kolik zavazadel si můžeme vzít. Hodně jsme totiž nakupovali. Je to divný, píšou tu, že máme objednanou první třídu. Tou jsem ještě nikdy neletěl a asi ani nikdy nepoletím. Mají to určitě rozbitý. Datum a čas odpovídají, aspoň něco.

V kempu nám poradili, ať si určitě zajedeme ještě úplně na jih do Valdezu, že je to jedna z nejkrásnějších částí Aljašky. Jdeme do toho.

Dobře jsme udělali. Všude kolem cesty hory a vodopády. V jednom místě se dokonce dá dostat až přímo k ledovci. Tentokrát nám ledovec nevadí, právě naopak. Je šílený vedro, jdeme se zchladit. Lenka se vydala prozkoumat jeden vodopád vedle ledovce. S kříkem utíká zpátky pronásledovaná hejnem racků. Snažila se mi namluvit, že ji chtěli napadnout. To jsem jí rozmluvil s tím, že po ní chtěli určitě nějakou kůrku nebo hamburgera.

Pár minut poté se ze vzduchu nad náma ozval šílenej křik. K vodopádu se totiž přiblížil vorýlek a to neměl dělat. Lenka měla pravdu, rackové tam mají hnízdo a pečlivě si ho brání. Na vorýlka jich vystartovalo hned celý hejno. Do téhle chvíle jsem si myslel, že to v přírodě funguje naopak, že orel loví racka. Tady ne, ve vzdušném souboji jednoznačně vyhrává přesila racků.

Dravec ustupuje.

Ve Valdezu jsme si prošli přístav. Zaujaly nás obrovský stoly všude kolem mola. U každýho je několik rybářů a čistí hromady ryb a jiných mořských potvor. Kousek za městem mají další ledovec. Hned vedle něj kemp a hned za kempem konec přístávací dráhy místního letiště. Tady spát rozhodně nebudeme. Cestou ven z Valdezu Lenka upozornila na naši oblíbenou ceduli ryby na háčku. Něco malého by se na grilíček hodilo. Zatáčíme.

Cesta vede podél zálivu. Jé, vorýlek, jé další a další.. Jé, medvěd..

Po břehu se normálně jen tak prochází grizzly. Kus od něj jsou rybáři. Mají společný zájmy. Oba by chtěli rybu. Medvěd rybaří na výstupku do moře. Od rybářů ho dělí asi sto metrů vody. Skáče v moři sem a tam, běhá, zastavuje, číhá a zase skáče. Kolem něj to úplně vře. Tam musí být ryba na rybě. Beru prut a jdu se přidat k rybářům. Jeden má zrovna záběr. Pěknej losos, z vody se mu moc nechce, pořádně sebou mrská. Medvěd zbystřil. Kdo si myslí, že medvěd neumí plavat, tak se mýlí. Sto metrů moře pro něj není žádná překážka. Nastává všeobecná panika a ústup. Rybáři zahazujou pruty, diváci zahazujou foťáky a během chvilky je břeh prázdnej. Lidi medvěda nezajímají, pokračuje v rybaření na našem břehu a pomalu se přesouvá jinam.

Rybáři se vrací na svoje místa, jdu taky nahodit. Od nejbližšího rybáře zjišťuju správnou strategii. Zrovna má záběr. Vrazil mi prut do ruky, ať si ji vytáhnu. Je to nádhernej růžovej losos. Rybář nám ho vnutil se slovy, že jsme si ho přece vytáhli, takže je náš. Jo, bude grilovačka. Vracíme se zpátky do Valdezu ke kuchacím stolům u mola. Kupujeme pytel ledu, grilovat budeme až zítra. Kempujeme na poloostrově. Všude kolem nás je moře.

Ráno nám to nedalo a vrátili jsme se na stejný místo. Třeba tam méďa bude i dneska. Není, tak aspoň nahodím. Rybáři mi včera vysvětlili, jak tu chytají. Čekal jsem všechno, ale tohle mě překvapilo. Nezajímá je, co ryby žerou. Prostě na vlasec navážou pořádnej trojhák a zatíží ho pořádným kusem olova. Nahodí, nechají trojhák klesnout ke dnu a pak trhnou za vlasec, kus ho navinou a zase trhnou. No a trojhák se občas zapíchne do nějaké ryby, která je zrovna poblíž. Tahle metoda se mi zdá drastická, navazuju točitou rybu, pak vlasatou rybu a nakonec háček s kaviárem. Asi dneska nemají hlad. Celou dobu mě sledují z moře dva lvouni. Doufám, že mi nesežerou háček. Ty bych nepřepral.

Zastavili se u mě nějací amíci a zjišťovali, na co chytám. Ukázal jsem jim svoji výbavičku. Vytáhli trojhák, že prej na něj se chytá nejlíp. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem je poprosil, jestli by mi trojhák neprodali. S radostí mi ho darovali. Navázal jsem, nahodil, parkrát zatrhal a je tam! Na první nához. Dno tady musí být dlážděný růžovejma lososama. Je to divný, vlasec nepraskl, prut jsem nezlomil, losos se neutrhl. Už je na břehu. Dostal jsem ho.

Dneska se asi parádně přežerem.

Video s medvídkem a další fotky.

3.7. - 6.7. Dawson city a zlatá horečka

Naše cestovní tempo se zvýšilo. Ryb jsme teď přejezení, nechytáme. Dojeli jsme do města Tok a rozhodli se navštívit centrum zlaté horečky, Dawson city. Bohužel, silnice do Dawsonu je opět na seznamu těch zakázaných, kam s půjčeným autem jezdit nemáme. Je to 300 km tam a 300 km zpátky. Tušíme, jak asi bude silnice vypadat.

Je to divný, ale je asfaltová a téměř jako nová. Občas nějaká díra, ale převážně označená oranžovým kuželem. Po cestě nás čeká ještě další město zlatokopů, Chicken. Američani umí dobře plánovat. Stodvacet kilometrů asfaltu se mění v prašnou polní cestu čtyři kilometry před Chicken. Za Matrixem se zase krásně práší.

Chicken sloužilo jako základna pro zlatokopy těžící na řece Fortymile. Zde našli zlato dřív, než začala zlatá horečka v Dawsonu. Prej tu ještě nějaký mají. Město má jen pár baráčků, benzínku a dva kempy. V kempech hromadu turistů, kteří si půjčují terénní čtyřkolky s připojeným vagónkem. Náhodně mizí v prachu a náhodně se z prachu vynořují s vagónkem plným hlíny. Vysypou ho vedle korýtka s vodou, vytáhnou pánev a celou dovolenou mají co dělat. Kdo nemá čtyřkolku, může si svou hromádku koupit v kempu.

Jelikož tu kromě prachu, turistů a prachů z turistů nic dalšího nemají, mizíme dál.

Budeme spát kus za městem v kempu u řeky Fortymile. Ráno zkouším štěstí. Zdá se, že valoun zlata na mě tady opět nečeká. Nečeká na mě ani valounek. Nějaká malá zlatá šupinka na mě možná čeká, ale asi je hodně pečlivě schovaná, nebo jsem ji jen přehlídl.

Dneska řídí Lenka. Dawson city už bydlí v Kanadě, musíme přejet přes hranice. Z Chicken až na hranice vede prašná cesta. Lenka nechce řídit přes hraniční přechod, ale tak nějak to dopadlo, že jsme se nestihli vystřídat včas a už je před náma. Nikde nikdo, jen nějaký zavřený okýnko. Lenka u něj poslušně zastavila. Ze dveří o pár metrů dál vyšla paní celnice. Rukama zagestikulovala, ať přijedeme k ní a čekala, že si od nás vezme pasy ke kontrole. Lenka to pochopila jinak. Rozjela se, celnici minula a vypadalo to, jako bysme chtěli ujet. Paní protáhla obličej, zalapala po dechu a rukou sáhla k opasku. Jde do tuhýho. Lenka včas zareagovala, pochopila, dupla na brzdu a opatrně zacouvala zpátky. Později mi vysvětlila, že chtěla zastavit kousek dál, s pasem vystoupit a paní ho donést.

Dostali jsme razítko se zlatokopem a jsme opět v Kanadě. Snad nás pak pustí zpátky. Od hranic pokračuje asfaltka. Oddechli jsme si, Matrix taky. Ne na dlouho. Po chvíli asfalt zase zmizel. Byl jen kus kolem hranic.

Dawson city leží na soutoku Yukonu a Klondiku. Přes Yukon nevede most a město je na druhé straně řeky než jsme my. S tím jsme nepočítali. Naštěstí tu mají trajekt a dokonce zadarmo.

Opět typický westernový městečko. Zabydleli jsme se v kempu přímo uprostřed. Zašli jsme na véču do čínské restaurace. Prej tu před chvílí byli nějací tři češi. Popis by odpovídal Huberťákovi z Hoptropáků se synem. Zrovna mají být taky v Dawsonu.

Další den jsme udělali výpravu kolem Klondiku. Místo romantické drsné krajiny, kterou jsme čekali, jen panoráma připomínající nějakou hnědouhelnou pánev. Stovky metrů po obou březích řeky totálně přebagrovaný. Na přítocích tu jsou ještě občas vidět pracující stroje. Zlatokopectví v moderní podobě.

Přesunuli jsme se na potok Bonanza creek. Zde okolí vypadá o poznání líp. Je tu claim, kde našli zdejší první zlato. Trošičku jsem prohrabal dno rukou, jestli nááhodou... Tak náhodou ne.

O kus výš po potoce je claim číslo šest určený pro veřejnost. Kdokoliv tu může rejžovat a zlato tu prej mají. Tady by to mohlo klapnout. Na pánvi mi zůstávají nějaký blejskavý kousky. Zlatokop Typík radil, že když si nejsem jistej, mám do toho kousnout. Když to není zlato, rozpadne se to na prach. Vydatně jsem povečeřel.

Zlata máme plný zuby, ještě malá zastávka u srubu Jacka Londona, otáčíme to a jedeme na jih.