17.6. - Vylodění v Anchorage (Whittier)

Musím si líp pročítat všechny poznámky, když něco zařizuju přes internet. Naše loď pluje z Vancouveru do Anchorage. U Anchorage vždycky uváděli v závorce Whittier. Asi nějaká část Anchorage, myslel jsem si a dál se o to nezajímal. Loď podle harmonogramu připlouvá do Anchorage ráno v sedm. Počítám se zmatkem při vyloďování a tak jsem objednal v půjčovně auto až na desátou. To bysme měli zvládnout s přehledem. Z lodě si vezmeme taxíka přímo do půjčovny.

Trochu jsem znejistěl, když jsme na lodi zjistili, že Whittier je město a leží asi 100 kilometrů od Anchorage. Jdeme to prověřit k zákaznickýmu okýnku. Ano, v ceně zájezdu je vyložení s batohama u mola ve Whittieru. Přitom Whittier má jen asi 300 obyvatel a je to pozůstatek vojenské základny. Netuším, jestli tam vůbec budou mít nějakýho taxíka a jestli jo, kolik bude stát asi sto kilometrů. Okýnko nám s úsměvem nabízí ranní zájezd do Anchorage za šedesát dolarů na osobu. Bereme.

Chvíli poté přeobjednávám přes internet vyzvednutí auta z desáté ráno na čtvrtou odpoledne. Za připojení dalších 30 dolarů. Oni ví, jak ty prachy z lidí vymáčknout.

Na pokoj jsme dostali dotazník, co hodláme dělat po vylodění. Pokud někam spěcháme, můžeme si připlatit expresní odbavení. Vyplnili jsme, že si půjčujeme ráno auto. K našemu údivu nás zadarmo zařadili do vyloďovací skupiny číslo deset z víc jak třiceti. Aspoň malá satisfakce za ten zájezd.

Ráno v den vylodění jsme do schránky vedle dveří dostali vytisklý finální výpis našeho účtu. Zároveň tam byl i účet pro Poli a Doli. Naštěstí se moc nerozšoupli a nic neutratili.

Kapitán hlásil, že všichni musí být připraveni k vylodění v sedm ráno. Že se sem tam může i některý číslo volat dřív. Vstali jsme v půl sedmé a v sedm už sedíme v Lidu a u snídaně čekáme na zavolání našeho čísla deset. Pravda, trochu by mě mrzelo, kdyby ho zavolali před dojezením výborný slaninky, ale zvládnu to, vzdám se jí.

Američani, kromě toho, že neví co je to tramvaj, taky asi neumí moc dobře počítat. Po čísle 1, 2 a 3 následuje číslo 11, 12, 14. Třináctka je nešťastná, tu nevedou. Pokračuje 15, 16, 17, pak 4, 5, pak 21, 22, 24, 27, 6, 7, 30.. Blíží se desátá, já už opět přejezenej. Kolikže stál ten příplatek? 8, 9, deséééét!!! Jedeme!!!

Venku zima, mlha, sníh, lehce mrholí.. V tomhle budeme měsíc spát pod stanem. S roztaženým žaludkem se živit špagetama. Začíná nám ta druhá část dovolené, ta víc přírodní.

Whittier s okolím spojuje moře nebo tunel. Tunel má jen jeden pruh a tak se půl hodiny jezdí jen tam a druhé půl hodiny jen sem. Občas se tunel uzavře úplně, aby tudy mohl projet vlak. Pěší tunelem nesmí, hlídají to kamery. Řidič autobusu nás upozorňuje na chodce, kteří mají na kabátě číslo. Jsou to trestanci, co si zde odpykávají svůj trest prací. Nemůžou odsud nikam utéct. Tuším, že naše volba zaplacení zájezdu do Anchorage byla správná.

Uprostřed tunelu nám řidič vypráví, kolik tady mají zemětřesení a že to občas poškodí tunel. Prej jich už měli 49. Na tuhle informaci si vybral moc dobrý místo. Tak ne, Lenka opravuje můj překlad, prej tu bylo jedno zemětřesení v roce 1949. Lenka má asi lepší jazykovej cit. Přemýšlím, jak to říkal o těch číslech na zádech.

Po cestě nám řidič ukazuje další ledovce těsně vedle autobusu. Shodli jsem se, že naše příští dovolená bude na Havaj. Potom nám barvitě líčí, jak písek vedle toho zálivu, co jedeme, není písek, ale něco, co se pod člověkem propadne a zasype ho to celýho až po hlavu. No a pak přijde příliv.

Za dvě hodinky jsme na letišti v Anchorage. Batohy tam na nás už čekají. Normálně nás tam vypustili z autobusu a už je nezajímáme. Mám strašně divnej pocit. Na lodi nám rozdali takový ty hrozně důležitý formuláře, co se musí vyplnit a pak ukazovat imigračním úředníkům. Ale tady je po nás nikdo nechce. To nás určitě časem někde zabásnou. Radši si je schováme.

12.6. - 16.6. - Plavba

Aljaška je zajímavá tím, že její jihovýchodní část je převážně dostupná jen letadlem nebo lodí. Například do hlavního města Juneau se autem nedá dostat vůbec. Touhle částí Aljašky nás proveze naše malá lodička. Je to loď výletní. V noci pluje, ráno zakotví v přístavu a vyloží dva tisíce turistů s foťákama. Večer je zase naloží a pluje přes noc do dalšího města.

Čtvrtek

První den jedeme bez zastávky. To nám vyhovuje. Zkoumáme loď s důrazem kladeným na patro Lido. Častokrát musíme odpočívat vedle bazénů na lehátku, aby nám trošku slehlo v žaludku.

Pátek

První zastávka je Ketchikan. Je to vstupní brána na Aljašku. Většina lodí tu zastavuje a doplňuje zásoby. Město hodnotíme jako větší vesnici na konci světa. Chceme se vrhnout někam do přírody. Za vesnici vede přes kopec cesta do lesa. Vyzkoušíme ji. Místo medvědů jsme našli něco mezi kamenolomem a smetištěm. Tak radši zpátky. Jdeme zkoumat lososí farmu. Ukázali nám, jak vypadá losos jako vajíčko, pak jak postupně roste. Mají tu spoustu kádí, ale všude jen moc malý kousky. Na pánvičkovou velikost se ještě budou muset hoši chvíli snažit.

Součástí rybí farmy je i ohrádka se dvěma orýlkama. Mají bílou hlavu a bílej ocásek. Ze začátku jsou prej celí hnědí a zbělají až po dvou letech. Následuje návštěva muzea totemů a hurá zpátky na loď do patra devět.

Sobota

Druhá zastávka je hlavní město Aljašky, Juneau. Loď zakotvila přímo u lanovky na kopec nad městem, Mt. Roberts. Američani jsou divní, lanovce říkají tramway. Cesta tramvají nahoru stojí 25 dolíků, dolu jen 5. Logicky nám vychází, že je lepší svézt se spíš dolu než opačně. Na kopec vede trail, něco jako turistická cesta. Na Aljašce trail znamená, že na začátku je cedulka, kde trail začíná a na konci je druhá, kde trail končí. Mezi tím nic. Neznačená cesta se občas rozdvojí, občas roztrojí, každá vede na jinou světovou stranu, občas zmizí.. Pocitu jistoty moc nedodává vědomí, že zde bydlí medvědi. Navíc nám na zem sem tam připravili hromadu sněhu. Lyže jsme si nevzali, tak si aspoň stavíme sněhuláka. Za hoďku a půl máme v nohách pět kiláků do prudkýho kopce a udělaný pěkný místečko v žaludku na další pořádnou véču.

Dolů jedeme tramvají zadarmo. Kdo nakoupí nahoře suvenýry za víc jak pět dolarů, tomu slouží paragon jako jízdenka.

No nekup to.

Neděle

Třetí zastávka je zlatokopecký městečko Skagway. Tudy proudily davy dobrodruhů dál do vnitrozemí za zlatem. Zde se nám moc líbí. Typický westernový městečko i s ukázkovým dobovým barem s dobovejma figurínama dobovejch opilců. Za zlatem vedly dvě cesty přes dva různý průsmyky. Jedním později protáhli železniční trať. Nasedáme na vláček a jedeme se tam podívat. Průsmyk se jmenuje White pass. Zpáteční cesta trvá asi tři hodiny a vede až do Kanady. Pěšky bych to fakt jít nechtěl. Všude kolem hóódně vysoký hory, cesta čtyřicet kilometrů pořád jen do kopce. Na náš vláček se dokonce přišel podívat medvěd. Je celej černej. Ti jsou prej hodnější. Rachot vlaku ho nějak vůbec nedojímá. Nechápu, proč v průvodci radí, ať si koupíme na zahnání medvědů rolničku.

Pondělí

Poslední zastávka je Sitka. Zde naše loď nekotví standardně u mola v přístavu, ale uprostřed zátoky. Na břeh se můžeme dostat jen záchranným člunem. Dostat dva tisíce foťáků na břeh člunem pro padesát lidí, to dá docela zabrat. S vyloďováním se začíná už v půl sedmé ráno. Kdo chce jet, musí si jít vyzvednout pořadovej lístek. Zas takoví nadšenci nejsme, budíka jsme si nenastavili. V pohodě se probouzíme po jedenácté, to už je ve člunech volno.

Město Sitka bylo založeno ještě v době, kdy Aljaška patřila Rusku. Místní obchody se předhání v tom, kterej bude mít matriošku složenou z většího počtu částí. Standard je dvacet a víc. Zhoršilo se nám počasí, leje a leje. Po přepočítání několika matriošek zaplouváme do internetové kavárny, objednáváme dva čaje a připojujeme se.

Tak tak jsme stihli poslední záchrannej člun zpátky na loď.

Až na palubě naší lodi si Lenka všimla, že jí chybí mobil a asi i peněženka. Oběma se nám vybavil obrázek, jak si peněženku a mobila pokládala v kavárně na stůl. To se bude řešit dost těžko. Ukecat záchrannej člun, ať nás vezme na břeh, ukecat kapitána a dva tisíce cestujících, ať na nás tak hoďku počkají a doufat, že v té kavárně ty věci pořád ještě jsou.

Situace se nakonec vyřešila docela elegantně. Pokaždé, když se vstupuje na loď, probíhá úplně stejná procedura jako na letišti. Všechny věci jdou do rentgenu a každej musí projít rámem. Při průchodu Lence omylem vypadl mobil z batohu na pás, takže stačilo zajít za paní a poprosit ji, ať nám ho vrátí. Peněženku Lenka samozřejmě našla v jiné kapse.

Úterý

Dneska není na programu dne město, ale ledovce. Loď si kousek zajede a vezme nás do zálivu Prince William Sound. Tam jich je hodně. V moři kolem lodi se to zahustilo. Všude samý kry. Značně se ochlazuje a to už i tak byla docela zima. Museli jsme použít všechny vrstvy, co máme. Jé, ledovec. Hele, další. A další.. A další.. A další.. S každým ledovcem zhruba o stupeň nižší teplota. Kolem lodi se na krách prohání srandovní chlupatý zvířátka, zdejší vydry.

Jak se říká, všeho moc škodí, asi patnáctej ledovec nás zahnal do tepla prosklenýho jídelního patra Lido. Musíme ten zážitek pořádně zajíst. Dneska vynecháme zmrzlinu.

11.6 Jak to vypadá na lodi

Jsme úspěšně na lodi a začíná nám první část dovolené. Taková ta lehce konzumní.

Loď se jmenuje Spirit a má dvanáct pater. Vejde se do ní 2124 pasažérů včetně nás dvou a Doli a Poli. O naše blaho se bude starat posádka čítající 930 lidí. Dohromady třítisícový plovoucí městečko. Zhruba osm pater z dvanácti zabírají kajuty. Čím výš člověk bydlí, tím lepší má kajutu a tím víc si taky musel zaplatit. My jsme brali tu nejlevnější bez okýnka. Měli bysme být někde v podpalubí zhruba pod čárou ponoru. Díky zmatkům na začátku dostáváme kajutu v téměř nejlepším sedmým patře. Patro se jmenuje Verandah deck, protože tu bydlí pracháči a všichni mají verandu - balkónek. To byl ten upgrade kajuty, o kterým se zmiňovali na začátku. Pravda, zapomněli se zmínit, že na verandovým patře je taky pokoj bez balkónu a bez okna a ještě je pro invalidy.

V podstatě nejzásadnější patro je devátý. Jmenuje se Lido deck. Zde trávíme nejvíc času. Po celým patře jsou stolečky se židličkama a na každým rohu nějaký okýnko a v něm něco móóc dobrýho na jídlo. V době snídaně, oběda a večeře (snídaně plynule přechází do běda, oběd do večeře, večeře končí v deset a o půlnoci mají pozdní večeři) tu mají všechny možný druhy mas, příloh, omáček, ovoce, zeleniny, sladkostí.. Všechno si může člověk nabírat sám a může jít kolikrát se mu zachce. Vše v ceně zájezdu. Taky tu mají automaty na džusy, čaj, kafe. My jsme převážně brali jejich Lemonade, vodu s citronem a cukrem. Aby náhodou někdo netrpěl hlady přes noc, mají tu otevřený okýnko s pizzou, bagetama a grilováním radši po celých 24 hodin. Navíc si můžete cokoliv nechat donést do kajuty. Tohle patro uspokojí 80 procent potřeb cestovatele. Patro je ze dvou třetin zastřešený a z jedné třetiny otevřený. V jedné části jsou dva vnitřní a v druhé jeden venkovní bazén. Samozřejmě všechny vyhřívaný. Součástí bazénů jsou vířivky, venkovní bazén má tobogán. Krytá část patra je celá prosklená a vytápěná.

Tuhle loď si američani vyrobili podle hesla "Když nejde američan k Aljašce, musí Aljašla k amíkovi". Člověk si tu prostě sedí, nehorázně se přežírá a kolem mu projíždí aljašský hory a ledovce, sem tam v rozhlasu zahlásí místní bioložka Michaele, ať se podívají do levýho okýnka, že tam serfuje na kře tuleň a teď do pravýho, tam je zrovna velryba s mládětem a učí ho potápět se. Moc mu to nejde, ale maminka je trpělivá. Venku zima a sníh, uvnitř je v tričku vedro. Extrémní případi pozorujou ledovce přímo z vířivky. Teda vlastně ti nejextrémější přímo z kajuty. V televizi se dá navolit kanál, na kterým vysílají záběr z kamery na přídi. Ten jsme měli po celou dobu puštěnej. Taková imitace okýnka.

Patro Lido jsme si probrali. Tím však gurmánské možnosti nekončí, ale naopak teprve začínají. Lido totiž není primárně určeno na snídaně, obědy a večeře. K tomuto účelu slouží tři obrovský restaurace v druhým a třetím patře. U vchodu se hosta ujme servírka, dovede ho ke stolu, povystrčí židli, zasune židli, rozprostře hadrovej ubrousek na kolena a předá otevřený jídelní lístek. V něm si člověk nejdřív vybere předkrm z asi deseti možností a pak hlavní chod. Na výběr zákusku donesou další jídelní lístek. S výběrem jídla jsme měli první den docela problém. Vůbec jsme netušili, co se pod tím názvem skrývá a co nám donesou. Mají to tady ale všechno dobře vychytaný. Jídelní lístek si může člověk prohlídnout v elektronické podobě ve své kajutě na televizi. Trávili jsme tam pravidelné půlhodinové předjídelní dýchánky se slovníkem.

V restauracích je ke každému stolu určený hlavní číšník - u něj se objednává, jeho pomocník - nápojař a pak další pomocník - odnašeč nádobí. Všichni mají v popisu práce oslovovat hosty křestním jménem. Pak tu mají speciálně určené osoby, konverzanty. Ti mají za úkol ve chvílích čekání na pokrm přistoupit ke stolu a krátit čas konverzováním. Ptají se, co jsme viděli, jestli to bylo grejt a ať jim všechno povyprávíme. Američani se v tom vyžívaj, nám to přišlo divný.

Jako hlavní jídlo je tu večeře. Mohli jsme si vybrat, jestli chceme pravidelně večeřet v šest nebo ve čtvrt na devět. Znamená to, že v tuto dobu je připraven vždy stejný stůl právě jen pro nás po celou plavbu. Při rezervaci lodě jsme si vybrali pozdní večeři. To byla jediná věc, kterou jsme měli napevno zarezervovanou. Skutečnost je však jiná. Na seznamu pozdních večeří samozřejmě nejsme a na kartě máme přidělený stůl 999. Ten na lodi neexistuje. Přiřadili nás do části restaurace, kde člověk může přijít kdykoliv, ale nemá svůj stůl a občas musí čekat. To se nám stalo jednou. Místo fronty tady dostanete do ruky něco jako mobil. Můžete se pak kdekoliv procházet a když je stůl volný, tak ta věc začne blikat a pípat a povídat, že stůl už je ready.

Dvě ze sedmi večeří jsou formální a člověk musí přijít slušně oblečen. Kvůli tomu mám v batohu pod stanem bílou košili s kravatou a v boční kapsičce batohu černý kalhoty.

Po večeři je na řadě večerní show. Ta je ve Faraónově sále, patro dva, tři až čtyři. Mají tu totiž jeden sál, kterej je přes tři patra. Takový obrovský divadlo. Koukáte se na muzikál a úplně zapomenete, že jste na plovoucí lodi.

Kdykoliv jsme se vrátili do kajuty, bylo ustláno. Oni snad sledujou, kdy odcházíme a pak se hned vrhnou do pokoje. Občas se na posteli objevilo nějaký zvířátko vyrobený z ručníků. Asi chtějí nějaký spropitný nad rámec. Na lodi se všechno platí kartičkou, kterou jsme dostali při nalodění. Všechno píšou na účet. Výpis transakcí si můžeme prohlídnout na své kajutní televizi po zadání kódu. Hned první den se nám tam objevilo 140 dolarů. Vysvětlují to tím, že je to spropitné pro personál a že nám ho zaúčtovali radši dopředu a personálu ho dají po vylodění. Doporučená cena je deset dolarů na den na osobu, proto si naúčtovali právě 140 dolarů. Na závěr prý máme možnost ještě spropitné navýšit nebo naopak snížit podle toho, jak budeme spokojení.

Volné chvíle na lodi můžeme trávit v sauně, v posilovně, můžeme hrát minigolf nebo si jít zaběhat na místní běžecký okruh. Můžeme zajít do knihovny nebo do kasína nebo v nejhorším i do kostela. Mají tu prostě všechno. Po celé lodi je wifi signál na připojení k internetu, ale chtějí za to nehorázný peníze.

Na lodi mají super rychlý výtahy. Sotva se zavřou dveře v prvním patře, už je člověk v devítce u jídla. Taky tu mají spoustu barů s živou muzikou, někde i karaoke.

Je tu jídlo, teplo, čisto, všude nás pěkně opečovávají. To si necháme líbit.

10.6. - Nalodění

Na ráno máme nataženýho budíka. Do jedenácti musíme opustit pokoj. Stihli jsme zabalit. Výtah přijel, zastavil, dveře nechal zavřený a zase odjel. Při představě několikahodinovýho vyprošťování volíme raději schody.

Dáváme vietnamskej oběd a jedeme taxíkem za šest dolarů do přístavu. Pěšky to sice není daleko, ale s batohem se individuím strašně špatně utíká. Hned u mola se na nás vrhli nosiči. Na visačku na batoh po nás chtějí napsat číslo kajuty. To nevíme, protože při objednávání nám řekli, že ho dostaneme až na místě. Zde ho, zdá se, taky neví, ale chtějí ho. Na jejich seznamu jsme. Jako jediní tam nemáme přiřazený číslo. Někdo někde zjistil, že by to mělo být 7101. Prý asi upgrade kajuty na vyšší kategorii. Píšeme ho na visačku a doufáme, že mají pravdu.

Na imigračním nám dali vyplnit jeden úzkej dlouhej papír. Na něm vyplňujeme asi pětkrát jméno, národnost a datum narození. Zkouší nás nachytat, jestli pokaždé napíšeme to samý. Pak podepisujeme, že nám neteče z nosu, nemáme zvýšenou teplotu a poslední tři dny jsme nezvraceli. Pak opět standardní otázky, jestli nejsme teroristi a jestli nejedeme páchat trestný činy. Na kvíz jsme odpověděli správně. Vyhráváme vízum do USA na 90 dnů.

V dalším okýnku máme dostat kartičku (vypadá jako kreditka), kterou budeme na lodi platit a která zároveň funguje jako klíč do pokoje. Tady na seznamu taky nejsme. Dostáváme rukou napsaný papírek, že nám dají karty až na lodi. Všichni ostatní pasažéři odchází s kartičkou.

Po cestě do lodě jsou ještě dvě kontroly. Na každé po nás samozřejmě chtějí kartičku. Na papírek koukají s nedůvěrou a dál se dostáváme až po podobně nedůvěřivém shlédnutí papírku přivolaným supervizorem. Na lodi tomu papírku taky moc nerozumí. Nenápadně se rozhlížíme, jestli tu někde půjde postavit stan. Podle čísla pokoje, co jsme jim řekli, nás konečně našli. Prej se máme jmenovat Doli a Poli. To jsme jim vymluvili. Aha, takže jsme si prej objednali kajutu pro čtyři. Paráda, budeme bydlet s Doli a Poli.

Vydávají nám karty na pokoj 7101. Takže batohy jsme popsali správně, ale s Poli a Doli jsme nepočítali. Začínám vidět rudě. Jestli otevřu dveře a někdo tam bude, tak bude čóro v angličtině. Lovím v paměti nějaký nadávky. Ty nás ale moc v hodinách angličtiny neučili. Mají velký štěstí. Jsou tu jen dvě postele. Taky dost široká chodbička, Poli a Doli budou spát na zemi. Někdo zvoní. Rychle skáčeme na postele a rozhazujeme peřiny. Ty jsou naše! Objevuje se náš osobní stevard. Prej se o nás bude starat (možná i o Poli a Doli). Pořád se divně kouká a prohlíží si nás. Diví se, že nemáme vozíček. Tenhle pokoj je totiž pro invalidy. Je tu víc místa, aby se tu dalo projet. Všude jsou tlačítka první pomoci. Stačí zmáčknout, rozezní se alarm a někdo přiběhne na pomoc. Během večera je stevard u nás ještě dvakrát. Jedno tlačítko mají přesně v úrovni hlavy nad postelí. Ten alarm dělá děsnej kravál.

Všem už doručili batohy, jen nám ne. Čekání na batohy si krátíme na palubě (patro Lido) zkoumáním různých pochutin, které nám připravili. Už jsme docela přejezení a batohy pořád nic. Dorazily až těsně před vyplutím. Poli a Doli naštěstí ne.

3.6. - 9.6. - Vancouver

Po dobu čekání na loď se nic zvláštního nestalo, takže jen ve stručnosti:

Čtvrtek

Jeli jsme se podívat na hostel Jericho. Doporučuje ho jak průvodce, tak Láďa a je i na seznamu z letiště. V podstatě na libovolnou stranu od našeho hotelu je Vancouver bezpečný město.

Hostel Jericho je od Down Townu oddělen zátokou. Je kousek od pláže a leží v parku. Kolem dokola žádnej panelák ani domy, jen trávníky a stromy. Po mrakodrapovým centru docela změna. Tady by se bydlelo. Nevýhodou je, že je to dál od centra a musí se sem jet autobusem (měl dvoje dveře, ale až do konce jsme si nebyli jistí, jestli zastaví). Pokoj pro dva tady stojí skoro dvakrát tolik co v našem hotelu. Za stejnou cenu se tu dá sehnat jen lůžko v pokoji pro patnáct lidí.

Prošli jsme si pláž, zjistili, kde se půjčujou prkna na windsurfing a sea kajaky. Spálili jsme se. Koupili jsme si krém na opalování. Láďa nám prozradil, že ve Vancouveru hodně prší a že tenhle týden je nadprůměrně slunečno.

Očekávali jsme, že ve městě bude spousta krámečků s jídlem (na Budějárně máme číňany přímo u vchodu do domu). Zde je převážně na každým druhým rohu kavárna Starbucks. Nedoporučuju dávat si zelený čaj late. Dostal se na můj seznam nejneoblíbenějších nápojů hned za ledovou kávu a africkou limonádu. Na každým prvním rohu tu pak mají sushi bar nebo bagetárnu. Obchůdek s potravinama nebo něco jako Billa se tu hledá těžko.

V autobusu už jsme se začali cítit jako mazáci. Rozhodli jsme se vystoupit až těsně u hotelu. Normálně jezdíme pod kopec se siluetou hotelu, vystupujeme a docházíme to pěšky. Mají tu zajímavý rozložení zastávek. Autobus zastavuje na každé křižovatce, převážně tak po padesáti metrech. U nás je jedna zastávka kus před hotelem a další asi o dva kilometry dál. Mezi tím nic (nebo je potřeba zatahat za jinej špagátek?). Prohlídli jsme si Vancouver o dva kilometry dál a jeli zpátky pod kopec.

V hotelu jsme si prodloužili pobyt až do odjezdu lodi. S ubytováním jsme spokojení. Hotel čistej, ochotnej personál, přístup na net.. Sice špatná ulice, ale díky tomu je hotel levnější. Jo a taky už opravili výtah :)

Sotva jsme večer prodloužili pobyt, zastavilo před hotelem policejní auto, vyskočilo z něj několik policajtů, nasadili si modrý gumový rukavice a rozběhli se za roh hotelu.

Pátek

V naší krásné ulici je zastavárna. Oknem autobusu jsem v ní zahlídl celou polici kytar. Prodíráme se individuama na průzkum. Kytary tu stojí tak sto dolarů. Jestli nenajdeme nic lepšího, určitě sem zajdu na nákup.

Nemusíme už nic zařizovat, jdeme zkoumat čínskou čtvrť. Prej je třetí největší v Americe. Nám se zdá, že ty tři ulice zas tak dlouhý nejsou. Mají tu pěknej parčík a zahradu. Všude spoustu krámků a v nich bedýnky se sušenejma rybama a dalšíma potvorama. Lezou po tom mouchy a z dálky to pozorujou holubi.

Sobota

Ráno radím pánovi z Německa, jak odesílat maily z hotelové sítě. Lence mezitím za rohem nějakej pán nabízí nějaký klobásy. Prej jich měl přes rameno celej igelitovej pytel (nakrájený na kolečka) a smrděl trávou.

Nemáme lístek na autobus, budeme si ho kupovat uvnitř. Všude tu píšou, že má mít pasažer připraven přesný obnos v mincích. Lenka si připravila dva a půl dolaru. Víme, že je máme vysypat do takovýho trychtýře na mašince u řidiče. Lenka se snaží komunikovat. Vyslovuje číslo 25.. Vhazuje jen dva dolary čtyřicet, protože desetník se jí někam zatoulal. Pán mávl rukou a mašinka prodává lístek. Lenka jede se slevou deset centů :)

Chvíli na to opět přejíždíme. Mají tu totiž divně pojmenovaný ulice. V určité části se prostě jmenujou první, druhá, třetí.. Já si pamatoval, že to má být kulatý a tak jsme místo na desáté vystoupili až na dvacáté.

Sedím do noci u recepce a píšu blog. Přisedl si Ital. Povyprávěl mi o své rodině a dětech. Zavzpomínal na Itálii. Pak stočil téma k mýmu notebooku. Že je jako pěknej a že jestli nepotřebuju ještě jeden. Prej má zrovna dva. Ještě nedávno jich měl dvanáct, ale pak ho zabásli. Z vnitřní kapsy u saka vytáhl do půlky vypitou láhev whisky a opět změnil téma. Tentokrát na to, jestli mám univerzální kartičku, která by otvírala všechny dveře v hotelu. Vypadal, že by se mu docela hodila. Odkázal jsem ho na recepčního a šel spát.

Neděle

Zkoušíme sushi a thajskou kuchyni. Uvidíme, co to s náma provede.

Byli jsme zapojeni do nové zábavy. Najdi si svoje patro. Výtah je sice opravenej, ale jezdí do náhodnýho patra. Někde ani neotevře dveře. S dalšími hosty se ve výtahu docela bavíme :)

Pondělí

Včerejší jídlo nezanechalo následky, jdeme do Vietnamské restarace naproti hotelu.

Z cestovky přišel mail, že prej nám půjčovna z nějakýho důvodu zrušila rezervaci auta. Naštěstí ji udělali znovu. Máme se stavit pro novej voucher.

Pereme. Mají tu pračky na peníze (jeden a půl dolaru za praní, jeden a půl dolaru za sušičku). Prací prášek tu prodávají v krabičce podobné džusu v automatu na sladkosti. Na první pokus nám místo prášku na praní vypadla krabička s vůní do sušičky, aspoň budeme vonět :)

Zatýkání před hotelem a odvoz dvou vězňů policejním antonem už bereme jako samozřejmost.

Úterý

Nakupujeme nějaký oblečení v outdoorovým obchodu. Velikostí přípomíná zhruba Makro nebo tak něco.

Lenka si kupuje černou kabelku (na lodi budeme muset vypadat aspoň trošku slušně). Paní ji přinutila, že si musí vzít ještě jednu věc ve stejné ceně zadarmo. Lenka si bere stejnou kabelku, pro změnu bílé barvy :)

3.6. - Plán cesty

Slavnostně jsme rozbalili novýho krásnýho nouťáska a zjistili, že nádherná taštička, kterou nám paní doporučila přikoupit, je o kus menší než notebook sám. Mohli bysme v ní nosit třeba myš, kdybysme ji měli. Navíc, v krabici od notebooku už jedna taštička je přímo přibalená. Ta kupodivu sedne perfektně.

Ráno zjišťuju přes internet limity na kreditních kartách. Začínám tušit, proč se nedaří zaplatit loď. Volám sluchátku, ať zkusí platbu pomocí další kreditní karty, kde mám limit vyšší. Sluchátko mi s politováním sděluje, že naše rezervace byla stornovaná (a to ještě neuplynulo 24 hodin).

Sluchátko zkouší rezervaci resuscitovat. Daří se a dokonce proběhla i platba. Máme zarezervovanou kajutu bez okna. Její číslo, bude určeno až v okamžik nalodění. Sluchátko se mě ptalo, jestli chceme pravidelně večeřet v 18:00 nebo ve 20:15. Vybírám pozdější čas. Sluchátko prověřilo a zjistilo, že pozdní čas už není možnej, ale že to zkusí zadat ještě jednou. Napodruhé to prošlo. Máme zarezervovanou večeři ve 20:15. Máme loď, můžeme jet na dovču :)

Dáváme si slavnostní snídani v kavárně v čínské čtvrti. Na netu píšou, že čínská čtvrť není úplně bezpečná a není radno se tam moc zdržovat. To asi nebyli v ulici u našeho hotelu. My naopak čínskou čtvrť hodnotíme jako ostrov pohody a klidu. Vede tudy mnohem lepší cesta do centra.
Dostáváme skoro syrový vajíčka se šunkou a slaninou. K tomu dávají toust s marmeládou a ještě nastrouhaný lehce osmahlý brambory. Vypadá to jako polotovar na bramboráky. Říkají tomu tady Hash brown.

V centru jdeme opět navštívit cestovku. Nejdřív chceme letenku zpátky z Anchorage do Vancouveru měsíc po připlutí na Aljašku. Pánovi se nedaří najít stejnou cenu jako včera. Dneska jsou asi 3x vyšší. Prej to je ale chyba systému a že dneska se stejně divný ceny objevujou u všech letenek. Máme vyčkat než nějakej ajťák chybu opraví. Jak dlouho? To není schopen odhadnout. Nakonec ho napadla spásná myšlenka, že zkusí letenku zarezervovat přímo v systému dané letecké společnosti. Máme letenku :)

Tak už jen vypůjčení auta na měsíc. Máme si ho vyzvednout v Anchorage na letišti. Loď připlouvá do přístavu v 7:00 ráno, pán volí čas vyzvednutí auta 10:00 ráno. Nemožné se stalo skutečností. Máme plán na celou cestu.

Příjemně naladěni jdeme vrátit taštičku na notebook. Peníze nám pošlou zpátky na účet. Místo taštičky kupujeme myš.

O půl sedmé večer máme sraz s Láďou. Čas si krátíme procházkou k moři. Láďa je super, vzal nás do hospůdky do čtvrti, kde jsme ještě nebyli. Pivo tady mají zhruba za pět dolarů (asi devadesát korun). Než jsme z Ládi vytáhli spoustu moudrostí, značně se sešeřilo. Individua se probouzí. Z hospůdky jdeme pěšky až k prvnímu vozíčku. Na zbytek cesty bereme taxíka za sedum dolarů.

Dnešní den byl úspěšnej.

2.6. - Letiště, loď

Ráno na netu kontroluju letenky a loď. Loď na 10.6. už není v nabídce. Čekali jsme moc dlouho.

Místo plánované návštěvy outdoor obchodu radši jedeme na letiště, kde jsme po přistání viděli okýnko oné lodní společnosti - Carnival. Okýnko je bohužel v zóně odbavených cestujících. Nemůžeme se k ní dostat. Našli jsme postranní dvířka. Zrovna u nich nikdo nehlídá. Připadám si trošku jako terorista. Klaplo to. Starší paní u společnosti Carnival je slovenka :) Tohle okýnko neslouží k prodeji, ale jen k nasměrování pasažerů, kteří přiletěli letadlem, proto se sem nedá z letiště normálně dostat. Opět s úsměvem zvedá telefon a kontaktuje prodejce s tím, že tu má dva rodinné příslušníky a že by pro ně chtěla zaměstnaneckou slevu. To snad ani není možný, ono nám to snad vyjde. Jo, má pro nás speciální cenu. Smutný je, že to je týdenní cesta na Aljašku a zpátky. My chceme jen cestu tam. Ty jsou beznadějně vyprodaný. Dává nám kontakt na jinou cestovku, která by ještě mohla mít nějaký volný místo. Poděkovali jsme a jdeme zjišťovat letenky a prověřit cestovku.

Zapomněl jsem poznamenat, že jsme na letiště jeli autobusem. Opět jsme ze zmatené mapy vybrali nejvhodnější spoj a čekali, jestli pojede. Nastoupili jsme bez problémů. Vystupovat nikdo nechtěl, tak jsme zhruba v místě výstupu zatáhli za špagátek. Autobus zastavil na další zastávce a nabíral nový lidi. Zvláštní je, že má jen přední dveře. Zadní nejsou. Protlačili jsme se přes nastupující lidi dopředu. Řidiči se to vůbec nelíbilo. Poučil nás, že je expres a že kdo do tohohle autobusu nastoupí, už nikdy nevystoupí. Jen na konečné, která byla bůh ví kde. Když uviděl zoufalství v našich očích, řekl - "ou kchej, gou" a pustil nás, ale museli jsme mu slíbit, že příště pojedeme až na konečnou. Autobus jedině s více dveřma, jinak nebrat..

Na letišti nám všude potvrdili, že nevedou žádný last minute letenky. Všechny teď budou už jen dražší.

Jdu se mrknout na letištní veřejnej net (dolar za deset minut), jak to vypadá na serveru letuska.cz. Cvičně zabrousím na net Carnivalu. Hele, oni tam zase mají loď na 10.6. Neváhám a rezervuju (musím přihodit další dolíky na intrenetový spojení). Poslední klik, odesílám svoje číslo kreditky z veřejné letištní internetové stanice a na stránce se objevuje nádhernej červenej ERROR i s padesátimístným chybovým kódem. Kontaktujte support na telefonním čísle xxx. Grrrr... To snad ne?!?

Kdepak tu asi mají telefony? Jak se tady asi volá? Naštěstí je to číslo, který je zadarmo. Telefonní sluchátko se mnou udělalo znovu celou rezervaci a potvrdilo, že rezervace je platná. Došlo na poslední krok, platbu kreditkou. Prostě ne a ne.. Když už ani druhá kreditka neprošla, dalo mi sluchátko jiný telefonní číslo na další sluchátko, který se specializuje na kreditní karty. Asi bude problém s tím, že objednávám zájezd na americkou loď z Kanady a platím českou kreditkou. Údajně se neshoduje adresa kreditky s adresou pobytu v Kanadě. Kreditní sluchátko už prej šlo spát (bydlí v Miami a tam je o několik hodin víc) tak to mám zkusit zítra. Rezervace bude platná 24 hodin, pak ji systém automaticky zruší.

Lenka v čechách dostala kontakt od bývalé kolegyně z práce na jejího bráchu Láďu. Bydlí ve Vancouveru. Mezitím, co já vyřizuju rezervaci, Lenka zavolala Láďovi a domluvila nám na zítra hospůdku. Taky od něj zjistila další obchody s počítačema.

Obešli jsme obchody a koupili náádhernýho cestovního nouťase Eee. Paní prodavačka nám doporučila ještě pěknou taštičku, tak ji bereme taky, ať je nouťas jak v pokojíčku.

Cestou domů se vyhýbáme nedůvěryhodnejm autobusům s malým počtem dveří.

1.6. - Internet a zákeřná MHD II

Naším hlavním tématem se stává příprava cesty na Aljašku. V pondělí jsme ještě zajeli (se šesti zvalidovanejma lístkama v kapse) do jedné cestovní kanceláře Flight centre a poptali se na cestu na Aljašku lodí, letadlem a na půjčení auta. Loď měli předraženou, přes internet se dala sehnat levněji, za auto chtějí docela dost, ale s tím tak nějak počítáme. Zpáteční letenka už je předražená hodně. Bohužel, čím víc se blíží datum odletu, tím větší cena. Zatím si necháváme jen vytisknout informace a zkusíme zapátrat na netu a zarezervovat sami co se dá.

K tomu ale potřebujeme internet. Z Čech jsme si přivezli výborný telefony. Dokážou se připojit přes wifi. Dá se na nich docela slušně surfovat. Po Vancouveru se dá občas najít nějaká internetová kavárna, kde je wifi úplně volná, nebo se uvnitř při podávání kávy ochotně podělí o heslo. Wifi zadarmo máme i v hotelu. Ptali jsme se na ni hned při ubytování, protože tu mají cedule "Free wifi". Pán nám napsal tři jména sítí - lobby, druhý patro a čtvrtý patro. Podle jména se dá určit, kde je nejsilnější signál. Paráda, bydlíme ve čtvrtým patře, to se to bude surfovat. Asi máme nějaký špatný čtvrtý patro. Signál tam je, ale jen když si ve skříni (rozuměj záchod) stoupnu levou nohou na mísu a pravou ruku natáhnu směrem nahoru. Je fakt, že už pak nedohlídnu na displej, ale jsem online. Řešíme to tak, že chodíme dolu na recepci, kde jsme si zabrali jeden pěknej stůl jako naši kancelář.

Telefony jsou na surfování dobrý, ale nestačí už na vyplňování formulářů, odesílání čísla kreditní karty a tak.. Potřebujeme počítač a tak ještě v pondělí zkoumáme místní obchody. Informace ukládáme do paměti a večer si je ověříme na netu přes telefon.

SkyTrain jsme odpoledne zmákli. Teď nás čeká cesta zpátky do hotelu autobusem. Už je přece jen pozdní odpoledne, individua se pomalu probouzí, pěšky radši ne-e. Mapa MHD je naprosto nevhodná. Nemají tam zaznačený zastávky, jen namalovaný čáry, kudy autobus jede. Všechny autobusy mají čáru stejné barvy a sem tam je někde připsaný číslo, co tam ještě jede, sem tam to číslo zmizí a pak se třeba zase někde objeví. Najít nějakou konkrétní zastávku je docela bojovka. Podle mapy zhruba odhadujeme, co by nás mohlo dovézt zpátky mezi ty naše známý individua. Nevíme, co se dělá s tím celodenním lístkem, asi se ukáže řidiči, netušíme, jestli ty naše náhodně zvolený autobusy zastavujou na té zastávce, kde právě jsme a jestli nám dovolí vystoupit u hotelu (pokud tam náhodou fakt jedou).

Čekání je docela napívaný. Na zastávce nemají vylepenej jízdní řád, takže je možný, že jsme na správné zastávce, čekáme na správnej autobus, kterej by nás správně vyhodil u hotelu, ale ten třeba jezdí jenom ráno, nebo jen v sobotu, nebo v létě. Lenka vítězoslavně vytahuje nějakou brožurku, kterou vzala v informačním centru - jízdní řády. Fakt tam jsou tabulky a v nich časy odjezdů. Šikovná holka :) Po chvíli zjišťujeme, že tam je každej zhruba desátej autobus. Podle jakýho klíče jsou vyvolený jsme nezjistili. Z našich tří kandidátů tam je jen jeden. Aspoň něco :) V tabulce je jen čas, kdy vyjíždí autobus z první zastávky. Zase jen zhruba odhadujeme, kdy by mohl být u nás. Docela jsme se trefili, jede přesně podle našeho nepřesnýho výpočtu.

Lenka, se slovy "Helou, hau a ja?" ukazuje lístek řidiči a chce postoupit dál do vozu. Neprošla. Řidič ji volá zpátky a ukazuje jí, opět s úsměvem (všichni jsou tu prostě v pohodě), kam má lístek zastrčit. Lístek mizí a zase se objevuje. OK, jsme uvnitř. Pozorujeme, jak se vlastně lidi dostávají ven a zároveň se snažíme sledovat cestu, jestli jedeme dobře. I když jsme tu jen necelej jeden den, můžeme s přehledem kontrolovat, jestli se blížíme k našemu hotelu. Na chodnících se to zahušťuje, už poznáváme i některý vozíčky. Vypozorovali jsme, že kolem celýho autobusu mají zhruba v úrovni poloviny oken zavěšenej drát. Když chce někdo vystoupit, tak za něj zatahá. Oni mají výhodu, že ví, kde bude další zastávka. My to netušíme a tak radši netaháme. V dálce na kopci je silueta našeho hotelu. Někdo zatahal, autobus zastavil, neriskujeme a vystupujeme. Cestou domů ještě mineme asi čtyři vozíčky, jedno policejní auto a za chvíli jsme už v bezpečí za naším řetízkem.

1.6. - Internet a zákeřná MHD

Probouzím se.. Lenka už je vzhůru. Mrknu na hodinky, jsou teprve čtyři ráno. No jo, u nás je jedna odpoledne. Budeme se muset chvilku srovnávat s časovým posunem. Zkoušíme, co dávají v TV .. překvapivě nic, ale máme tu 100 kanalů. Snažíme se zase usnout.

Dneska budeme zkoumat město. Na internetu jsme si našli, že je nejlepší koupit si celodenní lístek na městskou hromadnou dopravu. Stojí 9 dolarů a platí na všechny autobusy, trolejbusy, SkyTrain a na SeaBus (platil by i na šalinu, kdyby ji tu měli :). Zatím nevíme, co to je ten SkyTrain a SeaBus, ale zní to dobře. Recepční nám poradil, že se lístek dá koupit ve vedlejší ulici o dva bloky dál.

Podle popisu jsme došli na místo vypadající jako nějaká veřejná knihovna, ale celá obležená těma individuama. Tohle místo jsme zavrhli a vydali se do centra radši pěšky. Není to daleko, zato horší cestou :) Jde se právě po té "nejhorší" ulici ve Vancouveru - East Hastings Street. Ve dne vypadá o poznání líp než v noci. Chodí tu spousta normálních lidí, jen je potřeba koukat se pod nohy a nestoupnout někomu do jeho obýváčku (to by se mohl rozzlobit).

V DownTownu je informační centrum, ideální místo na nákup lístků. Bereme dva. Dostali jsme tip na levnej internet, tak ho jdeme vyzkoušet.

Zdá se, že tu mají trochu jiný představy než my. Levnej internet znamená půl dolaru za minutu, což je bratru něco přes pětikilo za hodinu. Lenka si aktivuje roaming, kterej byl neznámo proč vypnutej (já měl tu samou simku a měl jsem ho automaticky zapnutej). Já se snažím najít nejlepší spojení na Aljašku. Zatím pořád nemáme jasno jak, kdy a na jak dlouho tam vlasně pojedeme. Letenky jsou čím dál dražší, loď má čím dál tím míň míst. Budeme to už muset rychle rozhodnout, jinak budeme muset koupit auto a dostat se tam sami.

Kousek od centra je moře. Docela zajímavej pohled. Místo lodí zde v přístavu kotví letadla :)

Zašli jsme si na snídani. Los padl na fastfood, kde měli v nabídce bagety. Vybral jsem si obrázek, na kterým se mi bageta líbila nejvíc a připravil si jeho číslo. Tím jsem považoval celou transakci za uzavřenou. Omyl, čínská paní se mě čínským přízvukem začala vyptávat na asi dalších dvacet věcí.. Jestli chci sýr takovej nebo jinej, jaký pečivo, tmavý nebo světlý, majonézu, deset druhů omáček, hodně zapečený nebo málo... U něčeho vůbec netuším, co jsem jí vlastně odkejval. Lenka to měla jednodušší, řekla jen - to samý prosím.

Chceme se projet tím SkyTrainem, což by mělo být něco jako naše metro, ale nadzemní. Nevíme, kde jsou zastávky a tak se vracíme do informačního centra a kupujeme mapu městské hromadné dopravy. Že by byla podrobná, to se říct nedá. Hledáme nějaký vyvýšený koleje, nějakej vlak ve vzduchu nebo tak něco... SkyTrain jsme nakonec našli v podzemí. První tři zastávky jsou totiž typu metro a až další jsou typu vlak. Mají tu jednu trať, která jezdí do kruhu přes velkou část Vancouveru a pak druhou trať, která jede asi polovinu cesty po stejné trati jako ta první a pak se odpojuje a mizí někam do daleka. Pro zmatení nepřítele mají na mapě, co jsme si koupili, zakreslenou ještě třetí trať, ale ta bude fungovat až příští rok na olympiádu (v mapě to samozřejmě nepíšou, tam už prostě existuje).

Nikdo nekontroluje jízdné a tak nastupujeme. Projíždíme si pěkně Vacouver a já si pročítám, co všechno píšou na našem lístku: "Validate before use". Co s tím? My jsme nikde nic nevalidovali a ani netušíme, jak by se to mělo udělat. Vyhodnotili jsme situaci jako kritickou a na první možné zastávce vystupujeme. Hned vedle vchodu je nějaká mašinka a na ní je napsáno něco o validování. Zjistili jsme, že když se do toho strčí ten náš denní lístek, natiskne to na něj datum a teprve pak se s ním může jezdit. První den a už jsme jezdili na černo. Ještě že nás nechytili.

O kus dál jsme přestoupili z jedné tratě na druhou. Při tom jsme opustili zastávku a zase se na ni vrátili. Na schodech se tam nějak divně roztahovalo pár chlapů, nedalo se mezi nima pořádně projít. Proklouzl jsem těsně mezi nima. Nějak se za mnou vyděšeně a nechápavě koukali. Až zezadu jsem si všiml, že mají na zádech nápis policie a že tam asi kontrolujou jízdný a že jsem jim ho neukázal a že teď asi budou naštvaní.. Radši jsem se vrátil a zamával jim hrdě zvalidovaným lístkem před obličejem. Už vypadali spokojeně.

Projeli jsme si celou okružní trať a vystoupili na stejným místě, kde jsme před tím nastupovali. U vchodu jsme si všimli automatu na lístky. Rozhodli jsme se koupit si celodenní lístky na další dva dny dopředu. Automat bere kreditky (nejdřív nechtěl, ale naučili jsme ho to). Mají to prostě dobře vymyšlený. Jo, máme 2x2 denní lístky. Je tu však drobná vada na kráse. Automat má v sobě zahrnutou zároveň i funkci validování, takže teď máme dohromady šest celodenních lístků na dnešek.. Dohromady za 54 dolarů.. To se nám to pěkně prodražuje. Nejdřív jezdíme na černo a teď máme 3x tolik lístků..

Zkoušeli jsme najít nějakýho zaměstnance městské hromadné dopravy, aby nám pomohl s reklamací. Nikde nikdo. Paní v květinářství nám poradila, že vedle automatů na lístky mají telefon a tím se dá zavolat na jejich ústřednu. Ach jo, reklamace, v podstatě naše chyba (neznalost) a to celý vyřizovat přes telefon v angličtině. Odvykládal jsem náš příběh do telefonu a sluchátko mi odpovědělo, že mu to je moc líto a že mi dá jiný číslo na jiný sluchátko, který si mě taky rádo vyslechne.. Rozhodli jsme se jít radši převyprávět svůj příběh do informačního centra než do dalšího sluchátka. V informačním centru na nás byli opět moc milí. Ochotně si za nás popovídali se sluchátkem jedna i dva a nakonec i sepsali reklamační dopis naším jménem a zabalili nám ho do nadepsané obálky. Stačí jen koupit známku a poslat poštovní schránce číslo tři a ta nám pošle do čtrnácti dnů šek. Prej nejsme první a určitě ani poslední, kdo neumí validovat.

31.5. - Hotel

Na letišti jsme našli informace. Zeptali jsme se, jak se dostat k našemu hotelu hromadnou dopravou. Paní odpověděla, ať si šetříme na čem chceme, ale ať si určitě vezmeme taxíka. Prej to není úplně vhodná čtvrť na procházky takhle po večerech. Dala nám tipy na dalších asi šest hostelů, který by byly lepší. My jsme si chytře náš hotel objednali přes internet dopředu a zarezervovali si tam pět nocí.

Paní vypadala, že ví, o čem mluví a tak jsme vybrali peníze z bankomatu (na letišti si bankomat jen tak přičte 1,5 dolarů spropitné) a stoupli si do řady na taxíka.

Taxikář potvrdil slova paní z letiště a my se začali těšit. Po chvíli už jsme se mohli přesvědčit sami, jak se věci mají. Kus od hotelu musel taxikář odbočit a jet souběžnou ulicí, protože naše ulice byla uzavřená policií. Taxikář suše konstatoval - asi nějaká razie. Za dalších sto metrů právě jeden policajt zatýkal feťáka. Podél celé ulice se různě povalovaly a postávaly a motaly různý individua. Mezi nima jiný individua projížděly s nákupníma vozíčkama naloženýma celým jejich skromným bytečkem. Uprostřed toho všeho taxikář zastavil a popřál nám pěknej pobyt.

Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou zkusit jen tak na slepo pár hostelů ze seznamu z letiště, ale nakonec zvítězila únava. Zaplatili jsme 35 dolarů za odvoz a rychle zapadli do dveří hotelu.

Přivítal nás usměvavej pán. Dal nám pokoj ve čtvrtým patře. Výtah je samozřejmě zrovna mimo provoz. Bude se asi týden opravovat.

U nás doma je tak šest ráno, my už víc jak dvacet hodin na cestě, naspali jsme tak hoďku v letadle, unavení... Hurá s batohem jako kráva po schodech do čtvrtýho patra (připadáme si jako doma na Budějárně).

Dveře od pokoje tu nemaj klasickej zámek. Klíč slouží jen k povytažení jazýčku (v podstatě jen jako náhrada kliky). Vzhledem k tomu, že mezi dveřma a futrama je fuk několik cenťáků, klíč bych ani nepotřebaval. Dá se to otevřít obyčejnou kreditní kartou.

Z druhé strany je to vychytaný, máme tam bezpečnostní řetízek :)

Pokoj je velikosti zhruba 3x4 metry a v rohu je skříň.

Ha, ve skříni je záchod i se sprchou :)

Evropan vyhodnotí záchod okamžitě jako rozbitej, protože mísa je plná vody až po okraj. Po důkladnějším prozkoumání zjistí, že to tak má být a splachování funguje naopak. Voda odteče a pak se mísa znovu naplní až po okraj. Několikrát prostudujeme tenhle zvláštní úkaz, zařetízkujeme dveře a jdeme spááááát.

Ještě pohled z našeho pokoje na jednu a druhou stranu